Zažívám menší pocit dejavu – není to tak dávno, co jsme měli parlamentní volby, které probíhaly ve stylu všichni proti Babišovi – no, a teď to vidím velmi podobně.
Někteří si dělali legraci, že parlamentní volby vyhrál Mikýř se svým miniprojektem Endikurvakvolbam. Oslovil přibližně tolik mladých lidí, o kolik se zvedla volební účast, a o kolik se nakonec povedlo vytlačit předchozí establishment, ve prospěch pětikoalice. No, ať je to jakkoli, tak předvolební průzkumy vypadaly relativně obdobně – bylo to na hraně, nebylo vůbec jasné, kdo zvítězí, a situace donutila odpůrce Babiše, aby překonali lenost a přece jen došli k volebním urnám.
Přitom předvolební rozpoložení vypadalo velmi obdobně, jako teď – strany, které by za normálních okolností byly proti sobě, tak se naopak semkly, a ve znamení vzájemné spolupráce šly pouze proti "úhlavnímu nepříteli". Pravda a láska zvítězí, spolupráce místo hádek. Bylo osvěžující vidět, jak se v politických debatách začíná mluvit kultivovaně.
Tím nechci nijak vychvalovat Fialovu vládu, momentálně jsem stejně naštvaný, jako mnozí ostatní – věci se dějí pomalu a navíc špatně. I když to vidím asi obráceně, než většina – jsem pravičák, jsem proti zastropování, proti winfall tax, ale to teď nechci řešit. Jen vzpomínám na společenskou atmosféru, která se mi v té době velmi zamlouvala.
A teď to vidím obdobně v kontextu prezidentské volby. Gesta Pavla a Nerudové jsou velmi smířlivá, a je velmi hezké to vidět. Je zjevné, že pro oba je nepřítel hlavně Babiš. Ono je to přirozené, je velmi pravděpodobné, že ve druhém kole se utká jeden z nich právě z Babišem. I tak, už chybí jen Mikýř, aby opět nabudil mladé voliče, aby se i tentokrát zvedli a došli k urnám. Honem, už není moc času!
