Stačí jediné. Přesto si toho téměř nikdo nevšímá.

Proč jsou některé země bohaté a jiné chudé, přestože mají podobné zákony? Odpověď možná neleží v tom, jaká pravidla máme, ale v něčem, o čem se téměř nemluví.

Představte si obyčejnou hospodu. Sedíte u stolu, povídáte si s přáteli a najednou někdo vezme štamgastovi mobil a strčí si ho do kapsy. Všichni to viděli. Nikdo ale nic neudělá. Jeden čeká, že zasáhne hospodský, druhý spoléhá na policii, třetí nechce mít problémy a čtvrtý si říká, že se ho to vlastně netýká.

A ten zloděj? Příště už nevezme jen mobil. Zkusí peněženku. Pak třeba auto. Nakonec zjistí, že mu vlastně skoro nikdo nebrání.

Přitom se všichni v hospodě shodnou, že krást je špatně. Jenže k čemu je taková shoda, když nikdo není ochoten podle ní jednat? Pravidlo, které nikdo nevynucuje, není pravidlem. Je to jen hezké přání.

Právě tady podle mě začíná jedna z největších chyb dnešních politických debat. Jedni tvrdí, že potřebujeme více svobody. Druzí chtějí více regulací. Obě skupiny se ale často přou o obsah pravidel a zapomínají na něco mnohem důležitějšího. Aby mohla jakákoli pravidla fungovat, musí být důsledně dodržována a stejně důsledně vymáhána.

Na stejnou věc upozorňoval ekonom Douglass North. Podle něj bohatství států nevzniká jen díky dobrým zákonům, ale především díky tomu, že lidé věří, že zákony platí pro všechny stejně. Jakmile si podnikatel není jistý, jestli bude smlouva dodržena, investor neví, jestli bude chráněno jeho vlastnictví, nebo občan pochybuje, zda právo platí stejně pro něj i pro politika, začíná ekonomika ztrácet svou největší výhodu, důvěru.

Představte si dva státy. V obou platí úplně stejný zákon. V prvním státě se uplatňuje na každého bez výjimky. Ve druhém záleží na tom, koho znáte, kolik máte peněz nebo jaké máte postavení. Ve kterém státě byste raději podnikali? Kde byste půjčili milion korun cizímu člověku? Kam byste investovali celoživotní úspory?

Odpověď většiny lidí bude stejná. A vůbec nezáleží na tom, že první stát může mít o několik zákonů více nebo méně. Rozhodující není jejich počet, ale důvěra, že budou skutečně platit.

Často slýcháme, že problémem jsou zkažení lidé, nebo děmon zvaný stát. Myslím si ale, že většina lidí reaguje hlavně na pobídky. Když vidí, že se pravidla porušují bez následků, začnou přemýšlet, proč by je měli dodržovat právě oni. Když zjistí, že někdo získává výhody díky známostem, začnou hledat známosti také. To není jen otázka morálky. Je to ekonomie.

Ekonomové tento jev označují jako rent-seeking. Místo aby lidé soutěžili o to, kdo vytvoří lepší výrobek nebo službu, začnou soutěžit o to, kdo získá výjimku, dotaci nebo lepší přístup k moci. V takovém prostředí nevítězí ten nejproduktivnější, ale ten nejvlivnější.

Právě tady podle mě vzniká prostředí, které nahrává oligarchům, korupci a dvojím metrům. Ne proto, že existují pravidla ani že jsou vytvářený tržně, ale proto, že neplatí stejně pro všechny.

Proto si myslím, že se často vedou zbytečné spory mezi zastánci většího státu a zastánci co největší svobody. Ani jedna strana totiž neuteče před stejným problémem. Společnost bez důsledného vymáhání pravidel skončí klientelismem a centralizací moci. Silně regulovaný stát bez důsledného vymáhání skončí korupcí. A společnost s minimem státu, kde nikdo účinně nechrání vlastnická práva, může nakonec skončit tím, že pravidla začne určovat ten nejsilnější nebo nejbohatší co je centralizace.

To ale neznamená, že na obsahu pravidel nezáleží. Záleží na něm velmi. Špatné zákony mohou brzdit ekonomiku stejně jako přehnané regulace nebo nedostatečná ochrana vlastnických práv. Přesto si myslím, že ještě nebezpečnější než špatný zákon je zákon, který platí jen někdy.

Když totiž špatný zákon dopadá na všechny stejně, jeho negativní důsledky jsou dobře vidět. Lidé začnou požadovat jeho změnu. Pokud se ale jednou uplatní a podruhé ne, většina lidí už nehledá lepší zákon. Hledá známého, který jí pomůže získat výjimku. A od výjimek je jen malý krok k tomu, aby o výsledku nerozhodovalo právo, ale síla, peníze nebo kontakty.

Možná tedy vedeme špatnou debatu. Neustále řešíme, kolik chceme svobody a kolik regulací. Přitom bychom si měli nejdříve položit mnohem jednodušší otázku.

Platí u nás pravidla opravdu pro všechny stejně?

Protože dokud na ni nebudeme schopni odpovědět kladně, budeme se dál přít o podobu pravidel, místo abychom řešili, proč ta současná přestávají fungovat.

Je zde ale ještě jeden důležitý problém, který se často přehlíží.

Lidé někdy říkají: „Nechme právo vzniknout pouze dobrovolně na trhu. Když bude někdo potřebovat ochranu vlastnictví, domluví se s ostatními.“

Jenže samotný základ trhu nemůže fungovat stejně jako běžná služba, kterou si člověk koupí jen pro sebe.

Vlastnické právo, ochrana smluv nebo ochrana před násilím nejsou pouze soukromé služby. Jsou to pravidla, ze kterých těží celá společnost. Pokud je například spolehlivě chráněno vlastnictví, nezískává výhodu jen jeden konkrétní vlastník. Získávají ji všichni, protože všichni mohou bezpečněji obchodovat, investovat a plánovat budoucnost.

Právě proto má právní systém vlastnosti veřejného statku. Každý chce využívat jeho výhod, ale každý jednotlivec má motivaci přenechat náklady jeho vytváření a vymáhání ostatním. (vis AK strašně chtějí svůj systém, ale vždy do toho kolektivně investuji méně než je potřeba aby to vzniklo)

A zde vzniká zásadní rozdíl mezi právem a běžnou tržní službou.

Pokud si někdo na trhu vytvoří vlastní pravidlo a ostatní s ním dobrovolně nesouhlasí, není to tržní dohoda. Je to pouze jeho individuální představa o právu. Skutečně tržní pravidlo musí vzniknout ze vztahu nabídky a poptávky mezi lidmi, kteří jej přijímají, a zároveň musí existovat mechanismus, který zajistí jeho platnost, tedy násilné vymáhání.

Bez tohoto mechanismu se může stát, že každý jednotlivec bude uznávat jen ta pravidla, která se mu právě hodí. A tím se postupně rozpadá samotný základ trhu, protože obchod není založen jen na svobodném rozhodnutí, ale také na důvěře, že druhá strana dodrží dohodu.

Svobodný trh tedy nepotřebuje méně pravidel. Potřebuje taková pravidla, která mají společenskou podporu a jsou důvěryhodně vymáhána.