Proč konkurence sama nezabrání zneužití moci

Decentralizace slibuje méně zneužívání moci díky konkurenci. Je to ale skutečně pravda, nebo si ideologové nevšímají toho, co ekonomové vidí? Další kapitola o tom, co je vidět a co není.

Mnoho lidí si představuje, že více decentralizace automaticky znamená více svobody, více spravedlnosti a vyšší efektivitu. Na první pohled to zní logicky. Když se moc rozdělí mezi více aktérů, nikdo ji přece nemůže ovládnout.

Jenže realita je složitější.

Decentralizace sama o sobě nezaručuje vyšší efektivitu. Konkurence sice může podporovat inovace a omezovat některé formy zneužití moci, zároveň však vytváří dodatečné náklady. Vzniká více smluvních vztahů, více sporů o pravidla, více koordinace mezi jednotlivými aktéry a menší úspory z rozsahu. Proto ekonomie už dlouho neřeší otázku „centralizace nebo decentralizace“, ale hledá rovnováhu mezi výhodami konkurence a výhodami koordinace.

Přesto představa, že decentralizace je vždy efektivnější, přetrvává. A to i přesto, že samotný soukromý sektor opakovaně ukazuje, že v oblastech, kde jsou důležité jednotné standardy, koordinace a úspory z rozsahu, vzniká tlak na koncentraci kapitálu a rozhodování.

Stejný problém platí i pro moc.

Častým argumentem ve prospěch decentralizace je představa, že rozptýlení moci automaticky povede k tomu, že ji budou vykonávat zodpovědnější a morálnější lidé. To však není samozřejmé.

Rozdíl mezi centralizovaným a decentralizovaným systémem nespočívá v tom, že by jeden z nich přitahoval lepší lidi. Lidské motivace zůstávají stejné v obou případech. Někteří lidé usilují o moc proto, aby chránili pravidla, bezpečnost a stabilitu. Jiní v ní zároveň vidí příležitost získat vliv, majetek nebo jiné výhody.

Právě druhá skupina má často silnější motivaci o moc usilovat. Pokud moc nabízí nejen možnost chránit, ale také možnost získat něco navíc, stává se atraktivnější. Člověk, který očekává z moci osobní zisk, může být ochoten investovat více času, energie i prostředků do jejího získání než člověk, který ji chápe pouze jako službu ostatním.

Samotná decentralizace proto nemění základní problém lidské povahy. Nemění skutečnost, že moc přitahuje jak lidi odpovědné, tak lidi oportunistické. Může pouze změnit podmínky, za kterých lze moc získat, udržet nebo zneužít.

Klíčovou otázkou proto není, zda je moc centralizovaná nebo decentralizovaná, ale jak vysoká je cena jejího zneužití.

V demokratickém státě může člověk, který zneužije svou pozici, přijít o mandát, reputaci, politický vliv nebo v krajním případě i o svobodu. Důležitou vlastností tohoto systému je, že výměna vlády obvykle nevyžaduje rozbití celého aparátu. Instituce, úřady, soudy nebo infrastruktura mohou pokračovat ve fungování i po změně politického vedení. Nemění se systém jako celek, mění se správce.

To je mimochodem stejný princip, který trh používá u úspěšných firem. Když vedení firmy dělá špatná rozhodnutí, investoři mohou vyměnit management. Firma nemusí zaniknout. Zachová si zaměstnance, know how, budovy, technologie i kapitál. Trh tím trestá špatné rozhodování, aniž by musel ničit fungující strukturu. Právě proto bývá výměna vedení často efektivnější než rozpad celé organizace a její budování od začátku.

V anarchokapitalismu je hlavním trestem za zneužití ztráta zákazníků, důvěry a příjmů. To může být velmi silný mechanismus, protože organizace bez příjmů nemůže dlouhodobě financovat své zaměstnance ani služby.

Přesto není správné předpokládat, že každá firma je závislá pouze na aktuálních příjmech od zákazníků. Velké organizace mohou disponovat kapitálovými rezervami, příjmy z jiných odvětví, investičním portfoliem nebo přístupem k úvěrům. Pokud navíc plánují problematické jednání dopředu, mohou si vytvořit dostatečný finanční polštář, který jim umožní přežít období odlivu klientů.

To neznamená, že zneužití moci je bez rizika. Znamená to pouze, že se z něj může stát běžné podnikatelské riziko. Pokud očekávaný přínos převýší očekávané náklady, může být takové jednání pro některé aktéry racionální.

Důležitý je také fakt, že zákazníci často nevolí podle morálních principů, ale podle ceny, pohodlí a kvality služby. Pokud dominantní bezpečnostní agentura nabídne výrazně nižší cenu než konkurence, mnoho lidí si ji zvolí i přes určité výhrady. Historie opakovaně ukazuje, že spotřebitelé nejsou vždy ochotni platit více pouze za vyšší morální standardy.

To představuje slabinu každé teorie, která předpokládá, že konkurence automaticky odstraní zneužívání moci. Konkurence může být silnou brzdou, ale sama o sobě nezaručuje, že uspěje nejmorálnější aktér. Stejně jako na běžných trzích může uspět ten, kdo je levnější, efektivnější nebo kapitálově silnější.

Zastánci anarchokapitalismu často předpokládají, že konkurence automaticky povede k efektivnějšímu právu a bezpečnosti. Tržní praxe však ukazuje, že konkurence není jedinou ekonomickou silou. Vedle ní působí také úspory z rozsahu, síťové efekty, náklady na koordinaci a potřeba jednotných standardů.

Právě tyto síly vedou v mnoha odvětvích ke koncentraci rozhodování a kapitálu. Ne proto, že by si to někdo naplánoval, ale protože je to často ekonomicky výhodnější. Úspěšní hráči získávají více kapitálu, více zkušeností a více možností investovat do dalšího růstu. V důsledku toho vznikají dominantní organizace i na trzích, které byly původně velmi decentralizované.

Pokud by decentralizované poskytování práva a bezpečnosti bylo dlouhodobě efektivnější než koordinované a centralizované poskytování, očekávali bychom, že se tento model bude spontánně prosazovat i v jiných oblastech. Historie však opakovaně ukazuje opačný trend. Kde jsou důležité jednotné standardy, vysoká koordinace a úspory z rozsahu, vzniká tlak na centralizaci.

Právě proto nestačí tvrdit, že konkurence existuje. Je nutné vysvětlit, proč by zrovna oblast práva a bezpečnosti měla být výjimkou z ekonomických sil, které se prosazují téměř všude jinde.

Závěr je jednoduchý. Větší decentralizace moci sama o sobě nezajišťuje, že moc budou vykonávat pouze lidé, kteří ji nechtějí zneužít. Lidské motivace zůstávají stejné. Mění se pouze prostředí a mechanismus sankcí.

Rozhodující proto není samotná míra decentralizace, ale schopnost systému učinit zneužití moci rychlým, drahým a spolehlivě trestaným. Demokracie se o to snaží prostřednictvím voleb, opozice, soudů a institucí. Tržní systémy prostřednictvím konkurence, ztráty zákazníků a ekonomických sankcí.

Ani jeden systém nemá automatickou záruku čistoty. Pokud nás však něco učí historie i ekonomie, pak to, že decentralizace není kouzelné řešení. Stejně jako centralizace není automaticky problémem. O výsledku nakonec nerozhoduje forma uspořádání, ale kvalita pravidel, motivací a mechanismů, které brání zneužití moci.