Proč jsou „udavači“ důležití pro fungující společnost a trh

Lidé se chtějí zbavit nesmyslných pravidel a získat více svobody. Jenže právě neznalost a populistické sliby o rychlé cestě ke svobodě často vedou k opačnému výsledku.

Slovo „udavač“ dnes zní skoro jako nadávka. Lidé si pod ním představují závistivého člověka, který ostatním škodí. Jenže bez lidí, kteří upozorňují na porušování pravidel, se žádná složitější společnost dlouhodobě neudrží. Ne proto, že by lidé byli zlí, ale protože trh není jen o svobodě. Je také o důvěře, koordinaci a vymáhání pravidel. Když si doma zahrajete s dětmi deskovou hru, každý hlídá pravidla. Ne proto, aby ostatním škodil, ale aby hra zůstala férová a zábavná. Pokud si každý začne hrát vlastní hru a podvádět, hra se rozpadne. Ekonomika funguje podobně.

Pokud se pravidla nevymáhají, poctiví začnou prohrávat s těmi, kteří pravidla obcházejí efektivněji. Firma dodržující bezpečnostní normy bude dražší než firma, která šetří na kvalitě nebo obchází zákony. Zaměstnavatel, který vše platí legálně, bude znevýhodněný proti tomu, kdo část pravidel ignoruje. Bez kontroly a upozorňování na podvody nezačne trh automaticky odměňovat kvalitu, ale schopnost pravidla obcházet. A právě tady mají takzvaní „udavači“ důležitou roli. Pomáhají držet prostředí, kde poctivost není ekonomickou nevýhodou.

Část populistů neustále opakuje jednoduchou myšlenku, že když jsou pravidla špatná, mají se prostě porušovat. Jenže dlouhodobě to vede k opačnému výsledku, než slibují. Pokud společnost začne oslavovat neposlušnost vůči pravidlům, postupně si zvykne pravidla nerespektovat obecně. A pak ani nová nebo svobodnější pravidla lidé nedodržují. Silnější hráči začnou systém obcházet efektivněji než slabší a využívat své peníze, kontakty a moc k získávání výhod. Nakonec vzniká přesně to, proti čemu populisté údajně bojují. Chaos, nedůvěra a rostoucí vliv nejsilnějších. A když se situace zhorší natolik, že ji začnou silně pociťovat i chudší vrstvy, vzniká poptávka po tvrdším státu, silnějším vymáhání a někdy dokonce i po extrémním přerozdělování majetku. Jinými slovy, dlouhodobé tolerování obcházení pravidel často paradoxně vede k větší centralizaci a tvrdším zásahům státu.

Mnoho lidí si myslí, že pokud budou špatná pravidla ignorovat, systém se tím přirozeně zlepší. Jenže často se stane opak. Pokud se pravidla plošně nevymáhají, stát i společnost ztrácí skutečnou zpětnou vazbu. Vzniká šedá zóna chaosu, kde nikdo pořádně neví, co ještě platí a co už ne. Naopak pokud jsou pravidla skutečně vymáhána, lidé mnohem silněji cítí jejich náklady a vzniká větší tlak je změnit rozumnějším směrem. Trh totiž potřebuje předvídatelnost. Čím více jsou pravidla roztříštěná, selektivně ignorovaná nebo obcházená, tím více rostou náklady všem.

Dobrým příkladem je Jižní Korea, kde je společnost mnohem více založená na společenské kontrole a tlaku na dodržování pravidel. Výsledkem nejsou jen nižší krádeže, ale také menší náklady na bezpečnost a vyšší důvěra mezi lidmi. Samozřejmě to má i své negativní stránky, například vyšší tlak na jednotlivce, ale ekonomicky je vidět důležitý efekt. Když většina lidí očekává dodržování pravidel, systém funguje levněji a stabilněji.

Stejný princip platí i uvnitř firem. Firmy bez lidí, kteří upozorňují na neefektivitu, podvody nebo porušování procesů, se často postupně rozpadají zevnitř. Proto velké úspěšné firmy investují do auditů, kontrolních systémů nebo whistleblower programů. Ne protože milují „bonzování“, ale protože bez zpětné vazby organizace časem degeneruje. Takzvaní „udavači“ tedy často nejsou nepřátelé systému. Naopak jsou jedním z mechanismů, které drží systém funkční.

Největší paradox je, že lidé často nadávají na „udavače“, ale zároveň chtějí bezpečné potraviny, férové podnikání, kvalitní výrobky, méně podvodů, bezpečné ulice a poctivou konkurenci. Jenže nic z toho dlouhodobě nefunguje bez lidí, kteří upozorňují na porušování pravidel. Ve skutečnosti tedy většina společnosti nechce svět bez „udavačů“. Chce jen svět, kde jsou pravidla rozumná, platí pro všechny a nejsou zneužívána.