Proč je reforma od Hnutí Generace horší cestou než NIF.

Na první pohled působí důchodová reforma Hnutí Generace promyšleně. Při bližším pohledu se ale objevují slabiny, které mohou rozhodnout o tom, zda bude systém za desítky let skutečně fungovat a lidmi poptávaná. Ukážu co jde lépe.

V roce 2026 představilo Hnutí Generace vlastní návrh důchodové reformy založený na individuálních kapitálových účtech, jednorázovém využití přebytků důchodového systému a povinném 5% příspěvku zaměstnavatelů. O několik měsíců dříve jsem zveřejnil vlastní návrh Národního investičního fondu (NIF), který řeší stejný problém odlišnou cestou – postupným převodem části stávajících sociálních odvodů do jednoho společného investičního fondu spravovaného podle přísných pravidel pasivního investování.
Největší slabinou reformy Hnutí Generace je, že vytváří systém, jehož výsledky budou stále více záviset na individuálních schopnostech občanů spořit, investovat a vybírat vhodné produkty. Přestože návrh počítá s centrálním správcem účtů, kapitál zůstává rozdělen mezi miliony individuálních účtů. Lidé s vyššími příjmy, delší kariérou a lepší finanční gramotností budou přirozeně vytvářet výrazně větší majetek než lidé s nízkými příjmy, přerušovanou kariérou nebo dlouhodobou péčí o děti. Dlouhodobým důsledkem je větší nerovnost důchodového bohatství. To samo o sobě neznamená společenskou nestabilitu, ale jde o známý důsledek systémů založených na individuálních kapitálových účtech.

Další problém představuje povinný 5% příspěvek zaměstnavatele. Ekonomicky jde o zvýšení ceny práce bez ohledu na to, kdo příspěvek formálně odvádí. Vyšší náklady práce mohou zpomalit růst mezd, zhoršit konkurenceschopnost firem a motivovat k rychlejší automatizaci. Reforma navíc stojí na jednorázovém období přebytků důchodového systému v letech 2026–2042. Sami autoři připouštějí, že skutečný objem těchto přebytků může být výrazně nižší než modelových 818 miliard korun.

Za problematické považuji také zastropování příspěvku na 50 000 Kč ročně. Takový limit není ekonomickým pravidlem, ale politickým rozhodnutím. Inflace bude jeho reálnou hodnotu postupně snižovat, takže se dříve nebo později stane předmětem dalších politických sporů. Každé zvyšování stropu bude závislé na aktuální vládě a otevře prostor pro populismus i lobbistické tlaky. Dobře navržený důchodový systém by měl podobné parametry omezovat na minimum.

Návrh Generace také předpokládá, že občané budou dlouhodobě investovat efektivně. Statistiky však ukazují, že většina aktivně řízených fondů i samostatných aktivních investorů dlouhodobě nedokáže překonat nízkonákladové pasivní indexy, zejména po odečtení poplatků. To neznamená, že žádný investor nedokáže dosáhnout lepšího výsledku. Znamená to ale, že většina lidí toho dlouhodobě nedosáhne.

Právě zde vidím největší nevyužitou příležitost. Jestliže reforma Hnutí Generace stejně vytváří nový Národní penzijní správce, proč místo milionů individuálních investičních rozhodnutí nevytvořit jeden společný Národní investiční fond? (Je tomu tak z jejich ideologických přesvědčení, které v této časti zastiňují jejich znalosti.) Jeden fond znamená nižší náklady, jednodušší správu, vyšší vyjednávací sílu při investování a odstranění rozdílů vznikajících tím, že jeden občan investuje dobře a druhý špatně. Každý by získal stejnou profesionální správu kapitálu a ve světě to funguje ještě lépe než Švýcarský model.

To je základní myšlenka mého návrhu NIF, který jsem zveřejnil již dříve. NIF postupně převádí část již existujících sociálních odvodů do společného fondu, místo aby vytvářel nový povinný odvod z práce. Fond investuje pasivně do globálně diverzifikovaného portfolia s nízkými náklady a vyplácí dlouhodobě udržitelnou rentu.
Rozdíl mezi oběma návrhy lze ukázat na jednoduchém modelu. Představme si milion pracujících, kteří během několika desetiletí vytvoří kapitál ve výši 5 bilionů korun. Pokud každý investuje samostatně a průměrně kvůli vyšším poplatkům nebo horším rozhodnutím dosáhne čistého výnosu například o 1 procentní bod ročně nižšího než společný pasivní fond, znamená to po 40 letech rozdíl přibližně 50 %. (A ten rozdíl je reálně statistický několik % bodu, ne jen 1.) Jinými slovy, stejná společnost může mít při stejných odvodech kapitál kolem 5 bilionů korun nebo kolem 7,5 bilionu korun pouze podle toho, zda většina občanů investuje individuálně, nebo společně prostřednictvím nízkonákladového pasivního fondu. Přesná čísla samozřejmě závisejí na dosažených výnosech, délce investování i nákladech, ale matematika složeného úročení ukazuje, že i zdánlivě malý rozdíl v ročním čistém výnosu vede po několika desetiletích k obrovským rozdílům v bohatství. A tento rozdíl pak také se projeví v ochotě odstoupit od stávajícího důchodového systému na ten nový co vyplácí více.

Nejde proto jen o otázku důchodů. Jde o otázku, jakým způsobem bude česká společnost vytvářet kapitál během příštích padesáti let. Reforma Hnutí Generace představuje významný posun oproti dnešnímu stavu. Domnívám se však, že společný Národní investiční fond může stejný cíl splnit efektivněji, s nižšími náklady, menšími rozdíly mezi občany a s větším objemem vytvořeného bohatství. Bez ideologie přesvědčení nelze hlasovat pro řešení hnutí generace.