Proč by policentrické právo soudilo stejně jako dnešní právo?

Ekonomie odhaluje chyby v idealizovaných představách anarchokapitalistů o policentrickém právu. Tento článek odhaluje, kde se AK mýlí ve svých zjednodušených modelech a proč jejich představy naráží na limity skutečné poptávky trhu

Populisté AK vidí největší výhodu policentrického práva v tom, že je decentralizované.
(Tím myslí, že jednotlivci si mohou svobodně vybírat právní autority a že neexistuje jednotný monopolní zákon.)

Příklad: Dva se neshodnou, tak si najdou soudce, na kterém se shodnou, a ten je rozsoudí. Pokud ne, tak jejich soudci si najdou společného soudce, který rozsoudí soudce a tím i ty dva.
(Tento systém má připomínat volný trh – lidé si zvolí rozhodce podobně jako si vybírají poskytovatele služeb.)

Ten nejvyšší soudce nad soudci – stejně jako ti první soudci – jsou placeni zákazníkem, a tedy soudí v jeho prospěch.
(Zde už model začíná být naivní a zanedbává jíž už dvojí zkreslení individuálních hodnot soudců)

(autor obrázku Petr Borovec)

Proč tomu tak není? V čem se centrální plánovači AK pletou a příliš zjednodušují realitu ve svých modelech, aby jim to hezky vycházelo podle jejich ideologie – ale už ne podle praxeologie?

Když dva lidé mají spor, nejsou uzavřeni v bublině. Okolní lidé mají na to názor a protože mají svobodu – jak v AK, tak v demokracii – mohou tedy „hlasovat penězi“ (nebo volebními hlasy) pro soudce, kteří byli vybráni, těmi dvěmi lidmy.
(Tzn. že i v tržním systému vzniká tlak na to, aby právo odráželo vůli většiny, protože za co platí.)

Tím se motivace soudce zcela mění a v praxi ve většině případů rozhodují hodnoty, které platí společnost – ne ty, které platí zrovna ten, kdo je souzený. A to jak u prvních soudců, tak u toho nejvyššího.
(Soudci musí brát ohled nejen na účastníky sporu, ale mnohem více na reputaci mezi širší veřejností, jinak by přišli o důvěru a zisk.)

Přílišné zjednodušení ze strany AK odstraňuje ne menšinový kapitál a poptávku, ale většinový. tělají tedy stejnou chybu kterou vyčitají socialistů kterým ve zjednodušených teorii vychází centrální plánování jako lepší.
(AK modely často tvrdí, že chrání menšiny, ale zapomínají, že i tržní výběr je ovládán většinovou poptávkou.)

Pak není divu, že jim vyjde, že realita neodpovídá jejich zjednodušenému modelu – a z toho si vyvodí, že je aktuální tržní soudce „netržní“ nebo „nemorální“.
(Jde o klasický omyl: když se realita neshoduje s modelem, vina je prý v realitě, ne v modelu. Kvůli individuálnímu egu.)

Další nekonzistence je, že AK populisté vyčítají státu, že vytváří jednotné právo, které je centrálně určeno všem soudcům, a že na tom má monopol.
(To je častá kritika: stát prý brání právní konkurenci.)

Ale stejně tak je ten samý populista schopný vypíchnout jako největší výhodu policentrického práva to, že je decentralizované – a decentralizace má podle něj tu výhodu, že když se tam něco prosadí, jde to těžko změnit.
(Jinými slovy: decentralizace paradoxně vede k rigiditě – což připomíná právě to, co AK vyčítají státu.)

Tedy stejně jako ve státu to vede k centrálnímu právu, které je nejvíce ziskové řešení – a tak je těžké se odklonit od trendu.
(Právo se začne sjednocovat kolem dominantního standardu, stejně jako u silnic, platebních karet atd. Protože to zajišťuje stabilitu a zisky – což vede k pocitu že to je monopol.)

V obou případech – jak v policentrickém, tak v demokratickém – lze právo měnit podle poptávky a nabídky na trhu. V obou lidé „volí“, a menšinový názor buď krachuje, nebo se podvoluje většině.
(Tedy i v anarchokapitalismu platí „vláda většiny“, jen ve zjednodušeném modemu je jednoduší vydět tržní mechanismus.)

To, že v policentrickém právu má soudce motivaci soudit tak, aby uspokojil obě strany, které mají spor mezi sebou, je pravda – i když mnohem více ho motivuje rozhodovat podle toho, jak chtějí nezúčastnění, protože jich je více a celkově to vytvoří větší zisk. Ale i tak je mu to celé k ničemu, když vynese soud, ale ten nebude uposlechnut – a tedy ani naplněn.
(Rozhodnutí soudce je bez fyzického vynucení bezcenné, jedy i v AK je právo vynucováno násilně.)

Kdo by si platil soudce, kterého neposlouchá bezpečnostní firma?
A bezpečnostní firma se může svobodně rozhodnout, kterého soudce poslechne – a tedy soudí znovu.
(To znamená, že skutečné rozhodnutí je na bezpečnostní firmě – což je jiný mocenský monopol.)

A co hůř – válčení je neefektivní, a tak je bezpečnostní firma motivována rozhodnout se podle své síly na trhu, protože to jí dává i dlouhodobě sílu fyzickou.
(Bezpečnostní firmy se nebudou chtít dostat do konfliktu, ale budou sledovat ekonomické zájmy – což je často tlak na většinovou preferenci.)

A tedy – opět záleží na ostatních lidech, kterou bezpečnostní firmu si platí. Opět ti, co rozhodují, jsou více motivovaní rozhodovat podle toho, jak platí ostatní, kteří se nesoudí.
(Právo se netvoří podle jednotlivce, ale podle kolektivní poptávky – což se blíží stavu, který AK kritizují.)

Shrnutí:

Svobodný trh tedy přirozeně – jak v AK, tak v demokracii – vede ke kolektivně vytvořenému právu, plnému kompromisů, a tím pádem i plnému nekonzistence a nespravedlnosti.
(Kompromisy zvyšují efektivitu, ale často potlačují spravedlnost pro jednotlivce.)