Proč anarchoagorismus selhává na trhu

Anarchoagorismus slibuje svobodu bez donucení. Stačí prý obejít stát a trh vše vyřeší. Jenže právě tam, kde má začít fungovat, naráží na realitu. Co když problém není v ideálu, ale v tom, jak má obstát ve skutečném světě?

Anarchoagorismus působí na první pohled přitažlivě. Nabízí jednoduchou představu: když lidé přestanou podporovat stát a začnou budovat paralelní dobrovolné struktury, svoboda sama postupně zvítězí. Jenže tohle je hezká teorie pro malou komunitu, ne pro skutečný, složitý a konfliktní svět. Na trhu nevyhrává morální čistota. Vyhrává řešení, které je stabilní, důvěryhodné, levné a škálovatelné.

První problém je strategický. Zastánci anarchoagorismu často nepřicházejí s praktickým kompromisem, ale s ideologickou čistotou. Neříkají: pojďme nabídnout lepší variantu, která bude pro lidi výhodnější. Říkají spíš: všechno ostatní je špatně, nečisté a nemorální. To je ale na trhu slabá pozice. Trh není soud morálky. Trh je prostor, kde lidé porovnávají cenu, přínos, riziko a důvěru. Kdo chce prosadit svobodu, musí ji umět prodat jako užitečnější řešení, ne jako jedinou správnou víru.

Druhý problém je, že obcházení pravidel není zadarmo. Jakmile se lidé snaží pravidla jen ignorovat nebo obejít, roste nejistota, náklady na vymáhání i riziko konfliktu. Každé obejití systému znamená, že někdo jiný musí více kontrolovat, více hlídat a více se chránit. Tím se zvyšují transakční náklady. Místo levnějšího a svobodnějšího prostředí vzniká prostředí dražší, opatrnější a konfliktnější. A to je přesný opak toho, co svoboda potřebuje.

Třetí slabina se ukazuje ve chvíli, kdy se agory začnou zvětšovat. V malé komunitě může fungovat reputace, osobní známosti a neformální dohoda. Lidé se znají, vědí, s kým mají tu čest, a spor se dá často vyřešit bez tvrdé autority. Jenže jakmile roste počet lidí, roste anonymita a reputace slábne. Větší agoře už nestačí, že si všichni „nějak rozumí“. Začíná být nutné pravidla skutečně vymáhat. A tím vzniká problém moci.

Jakmile někdo vymáhá pravidla, má moc. A jakmile má moc, vzniká tlak ji centralizovat, profesionalizovat a chránit. Z původně dobrovolného systému se tak snadno stává nová forma dominance. Může se tomu říkat bezpečnostní agentura, arbitrážní síť nebo soukromá ochrana, ale podstata je stejná. Někdo rozhoduje, někdo vynucuje a někdo jiný se musí podřídit. Větší agora pak velmi snadno přestává být svobodnou alternativou a začíná připomínat soukromý stát bez veřejné kontroly.

S růstem agory přichází i konflikt jurisdikcí. V malém prostoru možná stačí jedna sada pravidel. Ve větším prostředí už ale vzniká více smluv, více výkladů, více arbitráží a více sporů. Když se střetnou dva různé systémy, kdo rozhodne? Kdo má poslední slovo? Bez centrální koordinace nebo alespoň silně sjednoceného rámce se konflikty jen přesouvají z trhu do právní nejistoty. A právní nejistota je pro trh jed z největších nepřátel.

Další slabina je profesionalizace moci. Jakmile roste počet sporů, roste i potřeba vymahačů, arbitrů a ochranných struktur. Ty se postupně mění v samostatný byznys. A byznys s mocí se neřídí jen spravedlností, ale i ziskem. To znamená, že ochrana, právo i bezpečnost se mohou začít soustřeďovat v rukou silnějších hráčů. Místo rozptýlené svobody vzniká oligopol moci, který se tváří dobrovolně, ale fakticky tlačí ostatní do podřízené pozice.

Tohle souvisí i s tím, co často přehlížejí právě lidé, kteří nejvíc mluví o svobodě. Trh sám od sebe nevytváří jen decentralizaci. Velmi často vytváří i koncentraci. Zisk tvoří zisk. Kdo vydělá první, koupí si lepší technologie, větší dosah, více vlivu a nakonec i schopnost psát pravidla pro ostatní. To je vidět v technologiích, v platformách, v kapitálové akumulaci i v přirozené tendenci trhu soustřeďovat moc tam, kde už moc existuje. Kdo to nevidí, neanalyzuje kapitalismus. Jen si vybírá jeho příjemnější část.

Proto anarchoagorismus selhává ne proto, že by svobodu chtěl málo, ale proto, že ji často prosazuje špatným způsobem. Přehlíží, že společnost není malá komunita lidí, kteří se navzájem znají. Přehlíží, že ve větším měřítku je nutné pravidla nejen mít, ale také efektivně a předvídatelně vynucovat. Přehlíží, že s růstem přichází centralizace, koncentrace moci a růst nákladů. A přehlíží i to, že morální argument sám o sobě nestačí, pokud lidem nenabídne lepší praktický výsledek.

Skutečná slabina anarchoagorismu tedy není jen v jeho ideologii. Je i v tom, že se neumí vyrovnat s vlastní škálou. Co funguje v malé agoře, přestává fungovat ve velké. Co je levné při osobní důvěře, stává se drahé při anonymitě. Co vypadá jako svobodná spolupráce, se při vynucování pravidel může změnit v novou mocenskou strukturu. A právě proto není anarchoagorismus stabilním řešením pro reálný trh.

Pokud má svoboda skutečně uspět, musí být prosazována jinak. Ne jako absolutní dogma, ne jako obcházení pravidel za každou cenu, ale jako prakticky lepší systém, který umí fungovat i ve škále, i při konfliktech, i mezi lidmi, kteří se neznají. Bez toho zůstane anarchoagorismus jen krásnou představou, která se rozbije přesně ve chvíli, kdy narazí na skutečný trh.

Na závěr stojí za připomenutí ještě jedna věc. Urza při propagaci anarchoagorismu často zdůrazňuje „lásku“, dobrovolnost a morální čistotu jako hlavní hnací sílu změny. Tento typ emocionální argumentace přitom sám často kritizuje u jiných ideologií, zejména u socialismu, kde podle něj nahrazuje reálnou analýzu fungování systému.

Tady ale vzniká zjevná nekonzistence. Pokud má být anarchoagorismus brán vážně jako ekonomický a společenský model, nestačí spoléhat na to, že lidé začnou jednat „správně“, když jim vysvětlíme ideál. Nestačí přidat více emocí, více apelů na dobro nebo více slov o lásce. To není řešení systémových problémů, ale jejich zakrytí.

Trh nefunguje na základě dobrých úmyslů. Funguje na základě pobídek, nákladů, důvěry a vymahatelnosti pravidel. A dokud anarchoagorismus neukáže, jak tyto věci řeší lépe než současný systém i ve velkém měřítku, zůstane jeho apel na „lásku a dobrovolnost“ spíše vírou než funkční strategií.