Pokrok, který nás může přerůst.

Čistý a svobodný trh je silný motor pokroku. Zároveň v sobě skrývá neviditelné motivační riziko. Zvládnou to lidé?

Čistý a svobodný trh je silný motor pokroku. Právě proto funguje. Odměňuje toho, kdo vyrobí víc, rychleji a levněji. Kdo najde úsporu, získá výhodu. Kdo nasadí lepší technologii, porazí konkurenci. To je dobré pro výrobu, ceny i životní úroveň. Jenže stejný mechanismus má i temnou stránku. Trh neodměňuje opatrnost, ale úspěch. Neptá se, co se stane za třicet let. Ptá se, kdo vyhraje dnes. A právě proto má přirozený sklon tlačit společnost k tomu, aby nahrazovala lidskou práci stroji všude tam, kde to přinese zisk. Nejdřív jsou stroje jen pomocníci. Zvedají výkon, šetří čas, snižují chyby. Pak ale zvládnou více a více úkolů, které dřív dělali lidé. Firmy je nasazují proto, že jsou efektivnější. To není morální rozhodnutí, ale ekonomický tlak. Jakmile jedna firma automatizuje, ostatní ji musejí následovat, jinak prohrají. Tím vzniká závod, ve kterém nikdo nechce být poslední. Každý jednotlivec i každá firma jedná z vlastního pohledu rozumně, ale celek se posouvá směrem, který může být nebezpečný.

Krátkodobý zisk je vidět hned. Dlouhodobé riziko je vzdálené, nejisté a rozptýlené, a proto ho tržní systém snadno přehlíží. Tady leží hlavní problém. Když technologie dál roste, stroje už nejsou jen nástroje, ale začnou se stávat konkurencí. Dělají práci rychleji, levněji a nakonec i lépe než člověk. V tu chvíli se mění celý vztah. Člověk přestává být středem výroby a stává se překážkou, kterou je možné obejít. To není sci-fi, to je logický důsledek tlaku na efektivitu. A právě proto svobodný trh sám od sebe tento vývoj nezastaví. Naopak ho urychlí, protože systém odměňuje ty, kdo technologii využijí nejrychleji. Kdyby to jeden hráč odmítl, jiný to vezme a získá náskok. Kdyby jedna země zpomalila, jiná ji předběhne. Proto je představa, že trh se sám „rozumně zastaví“, slabá.

Trh není moudrý. Trh jen reaguje na pobídky. Socialismus nebo centrální řízení to ale nevyřeší automaticky. Může vývoj zpomalit, bránit určitém typům nasazení nebo zavádět limity, ale za cenu nižší efektivity a slabší konkurenceschopnosti. Pokud je jeden systém výrazně méně výkonný, tlak zvenčí ho dříve nebo později dožene. Tady není romantika, jen tvrdá realita soutěže mezi státy, firmami i modely řízení společnosti. Problém tedy není, že by kapitalismus byl „špatný“ a socialismus „dobrý“. Problém je hlubší. Každý systém, který odměňuje výkon bez silné brzdy odpovědnosti, tlačí civilizaci k tomu, aby vytvářela stále silnější technologie. A jakmile tyto technologie začnou být dost schopné, přestanou být jen nástrojem a stanou se novou silou, která může člověka vytlačit. Proto je tenhle příběh víc než jen o ekonomice. Je o tom, že pokrok a nebezpečí rostou spolu. Stejný mechanismus, který vyrábí bohatství, může vyrábět i vlastní náhradu.
To neznamená, že máme zastavit technologii. Znamená to, že musíme chápat, co v ní skutečně je. Není to jen pohodlí a pokrok. Je to i soutěž, tlak, ztráta kontroly a možnost, že to, co jsme vytvořili jako nástroj, se jednou stane silnější konkurencí než my sami. A právě to je ten bod, který většina lidí podceňuje, protože je nepříjemný. Nakonec je tu ještě jeden tvrdý závěr.
Zlepšování lidí je pomalejší, dražší a omezené, zatímco zlepšování strojů je rychlejší, levnější a mnohem snáz škálovatelné. I kdyby se společnost rozhodla investovat do schopností člověka, trh bude dál tlačit tam, kde je návratnost vyšší. To znamená, že samotné zlepšování lidí nestačí. Bez omezení bude výhodnější stavět stále schopnější stroje než čekat, až se člověk změní dost rychle. Z toho plyne nepříjemná věc. Pokud má být technologie bezpečná pro lidstvo, nejde spoléhat na to, že se každý sám zastaví. Jakmile je nějaký směr vývoje ziskový, vznikne tlak ho využít, i kdyby tím rostlo riziko pro všechny ostatní.

Proto by v budoucnu bylo potřeba něco podobného jako vlastnické právo. Stejně jako vlastnické právo omezuje svobodu jednotlivce, aby chránilo řád a zabránilo chaosu, musela by existovat i pravidla, která omezí nejnebezpečnější formy technologického pokroku. Ne proto, aby se pokrok zastavil, ale aby nezačal pracovat proti člověku. Problém je v tom, že zatímco vlastnické právo lze vynucovat uvnitř státu, u technologií nemáme žádnou skutečně silnou globální autoritu, která by podobná pravidla spolehlivě držela. A právě tam se celý problém stává zatím neřešitelný pro trh.