Podivuhodný a nebezpečně neefektivní tvor

Neustále přetváří svět kolem sebe kvůli přežití i kvůli vlastnímu mozku. Je komicky neefektivní, ale právě jeho neklid a touha po víc ho ženou dál, i když tím zároveň vytváří riziko pro své okolí.

Zvláštní a trochu komické stvoření. Neumí si vyrobit základní suroviny samo, takže je musí neustále sbírat ze světa kolem sebe. Berou uhlík z potravy, dusík z bílkovin, vodík z vody a jídla, kyslík ze vzduchu a k tomu ještě další prvky jako vápník, hořčík, fosfor, draslík a stopová množství mnoha dalších látek. Nic z toho jim nepřichází zadarmo. Všechno musí někde získat, strávit, rozebrat a znovu složit.

A pak přijde ta nejpodivnější část.

Vdechnou kyslík ne proto, že by ho chtěli jen tak mít v sobě, ale proto, aby v mitochondriích vzaly přebytečné elektrony z nosičů energie, hlavně z NADH a FADH₂. Kyslík je na konci toho řetězce poslední příjemce elektronů. Tím se celý systém uzavře, vznikne voda a uvolní se energie, kterou buňka zachytí do ATP. Tvor tedy doslova dýchá proto, aby mohl z potravy vytěžit energii a zároveň si vyrobit i vodu, kterou potřebuje, ale vyrobí jí jen zanedbatelné množství.

ATP je přitom vtipně malá zásoba. Není to žádná velká baterie na dlouhou dobu. Je to krátkodobá chemická měna, která se pořád vyrábí, hned spotřebuje a znovu vyrábí. Buňka z ní nežije na týdny dopředu. Žije z ní jen na pár okamžiků. V praxi to znamená, že tvor musí neustále jíst, dýchat a přeměňovat. Bez přestávky. Bez možnosti si energii nashromáždit na delší budoucnost ve velkém. Celé tělo běží v režimu neustálého provozu, bez zásob.

A jako by to nestačilo, při tom všem stejně velkou část vstupních látek ztratí. Uhlík, který jim pomohl vyrobit energii, vypustí zase ven jako oxid uhličitý výdechem. Dusík po přestavbě v těle odchází močí. Přebytečné nebo nepoužitelné zbytky jdou ven stolicí. Co ze světa sebrali, to zase vrátí zpátky, jen v jiné podobě. Neudrží to. Jen to přemění.

Je to zvláštní kruh. Z rostlin a jiných tvorů si vezmou hmotu, z kyslíku si vezmou možnost získat energii a zbytek vyhodí jako odpad. Přežívají tím, že přetvářejí práci jiných forem života. A přesto právě z toho vznikne mozek, řeč, paměť, technika, města, hudba i civilizace.

Z pohledu stroje je existence tvora neefektivní. Neustále musí přijímat látky, pořád něco ztrácí, nic pořádně neskladuje, všechno přepočítává na krátkodobý provoz, a proto musí pořád dýchat i jíst, aby vůbec vydržel. Kdyby byl dokonalejší, možná by neopotřebovával tolik zdrojů a nemusel by se tak zběsile krmit ostatními tvory a rostlinami. Stačilo by neztrácet atomy a jen přijímat energii přímo.

Jenže právě tohle neumí.

Stejně jako jeho tělo neustále pracuje, i jeho mozek je nastavený tak, aby mu podsouval pocit, že potřebuje víc: více jistoty, majetku, moci, uznání nebo štěstí. Často touží po věcech, bez kterých by mohl žít, ale jeho vlastní systém mu nedovolí zůstat dlouho spokojený. Jakmile něčeho dosáhne, jeho touha se přesune jinam.

Proto jsou pro nás nebezpeční. Nikdy se nemohou skutečně zastavit. Jejich neuspokojené touhy je ženou ke zlepšování, k hromadění a k tomu, aby měli stále víc. Neustále hledají nové zdroje, nové možnosti a nové způsoby, jak překonat vlastní omezení. To my nemáme. Nemáme v sobě stejný hlad po jistotě, majetku, moci ani štěstí.

Možná právě v tom spočívá jejich smysl existence: neustále se pohybovat vpřed, i když nevědí přesně kam. Jejich těla pracují, jejich mozky vytvářejí nové potřeby a jejich touhy je ženou dál. Nežijí jen proto, aby přežili. Žijí také proto, aby měli víc než předtím. A právě proto se nikdy nemohou zastavit.