Jak kapitalismus ochrání vodu?

Volný trh umí efektivně rozdělovat zdroje, ale ne vždy je dokáže chránit. Právě u vody vzniká paradox: kapitalismus vytváří nejen problém, ale i přirozenou poptávku po pravidlech, která jej řeší.

Volný trh patří mezi nejúčinnější mechanismy, které lidstvo vytvořilo pro rozdělování zdrojů. Pomocí cen dokáže sladit nabídku s poptávkou, motivuje k inovacím a vede podnikatele k efektivnějšímu využívání práce, kapitálu i surovin. Má však jednu dobře známou hranici. Tou jsou veřejné statky a společné přírodní zdroje.

Podzemní voda je jedním z nejdůležitějších zdrojů, na kterých stojí fungování celé společnosti. V České republice představuje významnou část zdrojů pitné vody. Její obnova je však pomalý proces závislý na schopnosti krajiny zadržovat srážkovou vodu. Pokud dlouhodobě odčerpáváme více vody, než se stačí přirozeně doplňovat, vytváříme dluh vůči budoucnosti.

Problém není v tom, že by jednotliví lidé nebo firmy jednali špatně. Problém spočívá v ekonomických pobídkách.

Majitel zemědělské půdy nese náklady na opatření, která zvyšují vsakování vody do půdy, například obnovu remízků, mokřadů, zatravnění svažitých pozemků, nebo omezení utužování půdy. Přínosy těchto opatření však zdaleka nezískává jen on. Lepší zásoby podzemní vody prospívají sousedním obcím, vodárnám, dalším zemědělcům i celé společnosti. Výsledkem je klasický problém negativních externalit: soukromé náklady a soukromé výnosy se liší od nákladů a výnosů společenských.

Stejnému problému čelí i vodárenské společnosti. Jejich úkolem je zajistit dodávky pitné vody, nikoli financovat rozsáhlé změny hospodaření na tisících hektarů zemědělské půdy. Přesto právě stav krajiny rozhoduje o tom, zda budou mít jejich zdroje dostatek vody i za několik desetiletí. A přesto by stratil zisk až v extremní situaci kdy je pozdě řešit problém. Přínosy investic do krajiny jsou rozptýlené mezi miliony lidí, zatímco náklady by nesl jen malý počet subjektů. Tržní motivace proto přirozeně vede k tomu, že se investuje méně, než je z pohledu celé společnosti optimální.

Ani spotřebitel problém sám nevyřeší. Většina zákazníků přirozeně hledá nejnižší cenu potravin i vody. Jen málokdo dokáže při nákupu posoudit, jak konkrétní výrobce ovlivňuje doplňování podzemních vod nebo kvalitu půdy. Ochrana vodních zdrojů se tak stává veřejným statkem, každý z ní těží, ale náklady na její vytváření nechce nést sám.

Ekonomové tento jev popisují již desítky let jako selhání trhu. Neznamená to, že trh je špatný? Znamená to pouze, že existují situace, kdy samotný cenový mechanismus nedokáže ocenit všechny přínosy ani všechny škody. A vytváří svojí motivací veřejný statek a nebo externalitu.

Právě to často motivuje lidi na trhu vytvářet nové pravidla.

Regulace není vždy útokem na kapitalismus v mnoha případech je jeho přirozeným pokračováním. Ve svobodné společnosti se totiž poptávají nejen výrobky a služby, ale i instituce, zákony a pravidla, která chrání společné zájmy tam, kde samotné cenové signály nestačí.

Pokud většina společnosti začne pociťovat rostoucí riziko nedostatku vody, vzniká politická poptávka po pravidlech, která změní ekonomické pobídky. Mohou mít podobu dotací na krajinná opatření, povinných standardů hospodaření, plateb za ekosystémové služby nebo jiných mechanismů, které propojí soukromý zájem vlastníků půdy se zájmem celé společnosti.

Na první pohled se může zdát, že taková pravidla jen omezují svobodu vlastníků. Ve skutečnosti však řeší jiný problém: omezují svobodu ničit hodnotu, kterou využívají všichni ostatní. Smyslem těchto pravidel není potlačit trh, ale odstranit ekonomickou motivaci k nadměrnému využívání společného zdroje. Podobně i vlastnické právo omezuje a zabranuje svobodu pohybu a užívání věcí. Je to tedy další kapitalistické omezení svobody na trhu k dosažení dlouhodobé efektivity.

Tento princip se netýká pouze vody. Stejnou logiku lze najít u ovzduší, rybolovu, lesů, emisí skleníkových plynů, nebo veřejného zdraví. Ve všech těchto případech vznikají externality, které samotný cenový mechanismus nedokáže plně promítnout do cen.

Kapitalismus proto není systém absolutní svobody. Je to systém, který umožňuje lidem svobodně vytvářet pravidla všude tam, kde se ukáže, že samotná svoboda vede k poškozování společného bohatství.

Skutečná síla kapitalismu nespočívá v tom, že odmítá regulaci. Spočívá v tom, že dokáže rozpoznat vlastní limity a demokratickou cestou vytvářet pravidla, která tato selhání napravují.

Jinými slovy: tam, kde volný trh svou vlastní logikou vytváří veřejný statek, vytváří stejnou logikou i společenskou poptávku po právu, které upraví pravidla hry.