Ekonomie jako zábavné divadlo neznalého trhu

Ekonomická realita nefunguje podle přání, ale podle omezení. A přesto se člověk občas neubrání otázce, jestli existuje lepší podívaná než pozorovat, jak se s tím lidé snaží vyrovnat po svém.

Pro ekonoma je sledování veřejné debaty o drahých palivech občas až komické. Jakmile cena roste, okamžitě přichází známý reflex. Zastropovat. Dotovat. Snížit daně. Zakázat zdražování. Hlavně aby zákazník nemusel změnit chování a hlavně aby se nemusel smířit s tím, že svět má nějaká omezení.

Jenže trh není morální přání ani politický slogan. Je to systém omezených zdrojů, který si z lidského rozhořčení nic nedělá. Když se ropa a energie tlačí do dopravy, chybí jinde. Když se chybějící vstupy neprojeví v ceně benzínu, projeví se v ceně obalů, chemie, výroby, logistiky a všech těch věcí, které lidé používají denně, aniž by tušili, odkud se vlastně berou. Najednou není drahé jen tankování. Dražší jsou potraviny, balení, léky, doprava zboží, průmyslové vstupy, a nakonec i úplně obyčejné věci, které si člověk kupuje automaticky a bez přemýšlení.

To je na celé věci nejzábavnější. Lidé nevidí systém, jen poslední cenu v řetězci. U pumpy se zlobí na obchodníka. V obchodě na výrobce. U výrobce na stát. A u státu na všechny ostatní. Nikdo nechce přiznat, že problém není v tom, že je někdo lakomý, ale v tom, že zdroje jsou konečné a musí se někam přidělit. Když je tlačíš do jednoho sektoru, začne být těsno v jiném. Ať už jde o dopravu, obaly, chemii nebo zemědělství, účet se vždycky objeví někde jinde.

Je zábavné sledovat, jak lidé odmítají přechod na alternativní zdroje energie a zároveň nevidí vlastní závislost na jednom dominantním zdroji, který používají téměř všude. O to komičtější je jejich reakce ve chvíli, kdy se tato závislost prodraží a zdraží tím úplně všechno, co na ní stojí. Najednou je problém v ceně, ne v závislosti. Vlastní pohodlí se bere jako samozřejmost, ale účet za něj má vždycky někdo jiný zaplatit.

A právě tady se ukazuje lidská neznalost v plné kráse. Mnoho lidí chce levný benzín, levné jídlo, levné obaly, levnou dopravu i levnou chemii, jako by všechny tyto věci žily v oddělených světech. Než se něco zdraží, tváří se, že problém neexistuje. Jakmile se zdraží, chtějí viníka. Nikdo nechce slyšet, že když se spotřeba jednoho zdroje drží uměle vysoko, tlak se jen přesouvá dál. A když se nenechá přizpůsobit spotřeba, přizpůsobí se cena.

Trh si s tím poradí po svém. Ne elegantně, ne laskavě, ale přesně. A právě proto je někdy tak zábavné ho pozorovat. Ne proto, že by byl svět hloupý. Ale proto, že tolik lidí pořád odmítá pochopit jeho úplně základní pravidlo, že něco spotřebované tady chybí tam.