Decentralizace nezaručí, méně zneužití moci.

Proč větší decentralizace moci sama o sobě nezajišťuje, že moc budou vykonávat více lidé, kteří ji nechtějí zneužít.

Častý omyl je představa, že když se moc více rozptýlí, automaticky ji budou vykonávat lidé, kteří ji chtějí jen chránit. To neplatí. Rozdíl není v tom, že by decentralizace vybrala morálně čistší lidi. Rozdíl je v tom, že lidé, kteří chtějí moc zneužít, mají oproti slušným lidem jednu zásadní výhodu: jejich motivace je dvojí. Nejde jim jen o ochranu a pořádek, ale zároveň i o vlastní zisk, vliv a možnost získat z moci něco navíc. Slušní lidé naproti tomu sledují hlavně obranu, stabilitu a udržení pravidel. Proto jsou právě ti ziskovější přirozeně silněji motivovaní o moc usilovat, protože jim může přinést nejen bezpečí, ale i dodatečný výnos.

To znamená, že samotná decentralizace nemění lidské motivace. Nemění to, že část lidí chce moc hlavně jako prostředek obrany, zatímco jiní ji chtějí i jako nástroj obohacení. Decentralizovaný systém tedy automaticky nevytlačí ty druhé. Jen jim může ztížit, aby si moc udrželi dlouhodobě. Už samotný vstup do moci ale zůstává lákavý právě pro ty, kteří v ní vidí víc než jen ochranu. Čím větší je možnost zisku, tím větší je motivace moc získat a později ji využít i jinak, než bylo původně prezentováno.

Rozhodující proto není, zda je moc centralizovaná nebo decentralizovaná, ale jak systém nastavuje motivaci trestat zneužití. V demokracii může zneuživatel přijít o mandát, legitimitu, přístup k dalším zdrojům, a v krajním případě i o svobodu. Není nutné rozkládat celý stát, protože jeho roli mohou převzít jiní aktéři, například opozice, která se stane novou správní silou. To ale neznamená, že systém je vůči zneužití imunní. Jen to znamená, že trest dopadá často hlavně na konkrétního nositele moci, ne na celý aparát.

V anarchokapitalismu je trestem za zneužití především ztráta zákazníků, důvěry a příjmu. To je silné, protože bez příjmů nelze dlouhodobě udržet ani organizaci, ani lidi, ani prostředky vynucení. Jenže není správné předpokládat, že firma stojí jen na běžném toku peněz. Může mít kapitálové rezervy, produktivní investice, dluhopisy a předem připravené prostředky na období, kdy jí zákazníci začnou odcházet. Pokud navíc plánuje zneužití dopředu, může si vytvořit polštář, který jí umožní výpadek příjmu přečkat. Tím se zneužití nestává bez rizika, ale stává se reálně proveditelným, pokud očekávaný zisk převýší náklady na ztrátu části trhu.

Důležitý je i praktický detail, že lidé často nevybírají podle ideální morálky, ale podle ceny. Pokud dominantní bezpečnostní firma nabídne pořádek levněji než konkurence, mnoho zákazníků zvolí právě ji, i když nebude dokonalá. To je slabé místo každé decentralizované představy, která spoléhá na to, že konkurence automaticky potrestá zneužití. V praxi totiž levnější a silnější aktér může nejdřív získat tržní převahu a až potom moc využít jinak, než původně sliboval. Konkurence sama o sobě tedy nezaručuje, že vyhraje ten morálnější. Zaručuje jen to, že systém musí být schopen zneužití opravdu trestat, ne jen na něj reagovat zpětně.

Závěr je proto jednoduchý. Větší decentralizace moci sama o sobě nezajišťuje, že moc budou vykonávat lidé, kteří ji nechtějí zneužít. Motivace se nemění, mění se jen prostředí a cena zneužití. Lidé, kteří chtějí moc i kvůli zisku, budou o moc usilovat vždy. Rozhodující je až to, zda systém dokáže takové zneužití rychle, draze a spolehlivě trestat. Demokracie to dělá přes volby, opozici a instituce. Anarchokapitalismus to dělá přes ztrátu zákazníků, příjmů a důvěry. Ani jeden systém však nemá automatickou záruku čistoty. Rozhoduje kvalita trestu, ne pouhá forma uspořádání moci.