Zázrak a prokletí jménem televize

O víkendu jsem onemocněl nebezpečnou virózou a musel jsem to vyležet v posteli. Kašlíček a rýmička. Měl jsem možnost konzumovat televizní vysílání ve větší míře. Stal se zázrak.

Znáte to. Bolí vás hlava, kašlete tak, že vás bolí všechny svaly. I ty, co běžně nepoužíváte. Máte zahleněné dýchací cesty a tělo se začne pomalu loučit s pozemským putováním. Všechny kapesníky jsou posmrkané, cpete do sebe česnek a bylinky, litry čaje a nějaké pilulky, jako třeba paralen. Také vitamíny.

Na nic nemáte chuť, ležení vás unavuje a spánek nepřináší úlevu. Tělo s vámi nespolupracuje, nepomáhá zaříkání, ani inhalace solných roztoků. Zábavu a rozptýlení může poskytnout pouze televize. Člověk ji může konzumovat vleže, nemusí dělat vůbec nic, jen vstřebávat různobarevný program a čas od času použít dálkový ovladač, když zjistí, že na jiném programu dávají něco výživného.

Prožil jsem prakticky celou neděli v posteli, s ovladačem v ruce. Projel jsem všechny programy, Barrandov nevyjímaje. V návalu zoufalství jsem si dal několik sekund i Šlágr a další undergroundové kanály. V závěru dne, či spíše večera, jsem zobnul Rašína a zakončil to pokračováním filmu Bony a klid.

Výsledkem je snížení IQ minimálně o dvacet bodů. Program byl tak antibiotický, že ze mne vyskočil bacil a zmizel kamsi za hory. Cítím se výrazně lépe, co se týká zdravotního stavu. Psychicky se z té neděle budu dostávat minimálně týden. Musím někam do přírody, na výstavu, do muzea nebo na pěkné divadlo.

Nezávidím chronickým pacientům, kteří berou televizi pravidelně.