Touha po dítěti

Včera jsme byli v Kojeneckém ústavu. Bylo to poeticky naplněné odpoledne. Naše touha po dítěti již byla ukojena.

Secesní budova kojeňáku v Krči, čerstvě posekaný trávník, nafukovací skákací hrad a řetízkový kolotoč. Stánky s občerstvením a také možnost pořídit si nějakou hračku. Vše za dobrovolný příspěvek, přímo pro Kojenecký ústav. To bylo naše nedělní odpoledne.

Přicházejí rodiny s dětmi. S dětmi, které se tu před nějakou dobou ocitly. Celý prostor je prodchnutý láskou, péčí a odpovědností za ty malé caparty. Sestřičky se s úsměvem se všemi zdraví. Znají se, navštěvují se.

My jsme tu s řemesly. Děti si mohou zastřílet z malé kuše, ozdobit perníčky, nechat si namalovat obličej či si vyrazit pamětní minci. Po chvíli tu běhají spajdrméni, heloukiťáci, motýlci, tygříci, kočičky i myšky. Děti ulepené od cukrové polevy. Výskající a trsající na hudební program. Děti jezdící na malých plastových motorkách, spokojené a šťastné.

A mezi nimi stojí pyšní rodiče. Ti, kteří udělali pro dítě mnohem více, než jen milostný akt. Rodiče, kteří vnímají své děti jako dar, který zdaleka není samozřejmý. Dnes dělám kata. Dětem se mučící nástroje moc líbí a nejvíce je baví, když někoho z rodiny zavřeme do klády a ony pak mohou dotyčného delikventa vyplatit koženými důtkami. Je to samozřejmě legrace.

Nikdo se tu na nikoho nezlobí. Nemá tu místo nenávist a zloba, závist, podvody a úskoky.

Jsem nadšený, když mohu vepsat věnování do dětské knížky těm báječným rodičům. Když jim mohu poděkovat za něco výjimečného. Za to, že dali šťastné dětství mrňousům.