Přitom taková blbost!

V sobotu jsme byli pozváni na vernisáž obrazů jedné naší kamarádky. A tak jsme vyrazili za kulturou. Ovšem cestou mne přepadla šílená žízeň.

Dokodrcali jsme se hromadnou přeplněnou (asi nižší poptávka po přepravě) dopravou až na Florenc. Tam to ovšem žije. Jsou tu potulní umělci, potulní bezdomovci, potulné ženy, potulná zvířata. Také tu mají různé obchody a stánky. Do začátku vernisáže jsme měli asi dvě minuty, a tak bylo jasné, že ji prostě nestíháme.

Vyslovil jsem přání, že bych se cestou rád něčeho dobrého napil. Tím jsem vyloučil nealkoholické nápoje (včetně všemožných nulek a bezcukernatých směsí s oxidem uhličitým, a dalšími chemickými dobrotami). Také pivo je mimo hru. Zbývá nám jen víno, ideálně sekt, ovšem co nejsušší, případně i prosecco. Hlavně, aby to bylo z čeho pít.

A také ten nápoj musí být řádně nachlazený. Láhev v chlaďáku jsme našli poměrně snadno, ale sklenky (jak naivní), ani kelímky, natož nějakou vhodnou nádobu, jsme v supermarketu hledali marně. Musel jsem improvizovat, a monitoroval jsem všechny okolní a otevřené provozovny. Kde by asi mohli mít kelímky?

Jistě. Vyhlášená zmrzlinárna. Tam něco mít musí. Ochotná obsluha ani nechtěla zaplatit dva transparentní kelímky o obsahu dvě deci. Bylo vyhráno. Na ulici Sokolovská jsme slavnostně odstřelili špunt, nalili si zaviňovací doušek, naznačili přiťuknutí, a s ohromnou úlevou se napili. Hlavou mi běžela šílenost situace, také to, že je tu určitě zákaz popíjení alkohou na veřejnosti, a další myšlenky se mi v hlavě rojily.

Láhev byla dopita, než jsme dofuněli na křížovatku u divadla Ponec. Tam jsem jednou (v roce 2007) debatoval s panem Janem Krausem v pořadu Uvolněte se prosím. Jako by to bylo včera. Pak už to byl kousek do Dark Velvet Café Bar, kde se výstava obrazů koná. Přivítali jsme se s umělkyní, prohlédli si obrazy, a já se uklidil do jiné části baru, abych se mohl poněkud rozmazlit. Nejprve kávou (mají výtečnou), pak ginem s tonicem (podávají odděleně) a nakonec i domácím quichem (slanina+cibule a 4sýry). Takto posilněn jsem byl připraven na návratovou cestu domů.

Tentokrát měla žízeň moje drahá žena. A tak jsme na Florenci vyplenili jiný supermarket. Tam měli sekty, které máme rádi, ale nachlazený byl jen jeden. Navíc, opět nemáme kelímky. Co budeme dělat. Najednou vidím, jak se má žena sklání nad mrazákem, a vytahuje z něho, jako právě narozená koťata, dva namražené kelímky s ledovými kostkami. Pecka. Neuvěřitelné. Brilantní. Hygienicky zabalené.

Jdeme k pokladně, kde sedí živá pokladní. Ta odpípává naše produkty, a pak se zeptá: Typ placení? A já pohotově odpovídám: manželka. No paní pokladní se mohla potrhat smíchy, až jsem se bál, že spadne ze stoličky, a ještě si ublíží. Nicméně, nalili jsme si lahodný sekt do namražených sklenic, a pak se příjemně osvěžili. A ledové kostky tam vydržely až do posledního doušku druhé láhve. Přitom taková blbost, a jakou radost nám ty namražené kelímky (obsah 0,4 l) udělaly.

Přeji všem pěkný den, žíznivým ten pravý doušek něčeho dobrého, a hlavně hodně radosti

Petr

OMNIA VINCIT AMOR