Pracující politik

Přestaňte se smát. Není to protimluv, ani nedosažitelná meta. I politik je přece profese, navíc profese, kterou přece může vykonávat téměř každý. Jak tedy vypadá pracující politik? Skutečně pracující?

Nechtějte po mně konkrétní jména. Protože i politik je koneckonců jenom člověk. A jak se z obyčejného člověka stane politik? Vstoupí do nějaké strany (nebo hnutí), případně si takový spolek sám vyrobí. Výroba politického sdružení není zase tak složitá, ani nemůže být, jinak bychom neměli v České republice tolik (přes 200) politických stran a hnutí.

Pokud jsme pouze do strany vstoupili, musíme se vydrápat poněkud výše. Není to snadné, protože podobnou touhu tam mají prakticky všichni. Nikdo nevstupuje do politiky, aby jen plnil schůze, platil členské poplatky (jak kde), a hlasoval pro návrhy jiných. Všichni chtějí dosáhnout nějakého místa, kde mohou rozhodovat. A v ideálním případě za rozhodování dostávat peníze (a nebýt odpovědný za průšvihy).

Když si však založíte vlastní partaj, máte prakticky vyhráno. Nikam šplhat nemusíte, na ustavujícím sněmu se necháte zvolit neohroženým předsedou, a na kandidátce nejbližších voleb jste lídrem. Musíte se obklopit správnými a loajálními místopředsedy, a dalšími lidmi, kteří vás nepotopí při první vhodné příležitosti. Hlavně potřebujete lidi, kteří znají jiné lidi, co mají peníze. Spoustu peněz. A z nich si vytvoříte štědré sponzory, aby bylo co utrácet v rámci předvolební kampaně.

Program nemusíte složitě vymýšlet, umělá inteligence to udělá za vás; vytvoří správné vizuály, sestaví bojovná hesla, vypotí správné a všeobecně přijatelné odpovědi na otázky všetečných redaktorů. Po úspěšně zvládnuté kampani, kdy zblbnete dostatečný počet lavírujících voličů, už nebudete potřebovat tolik sponzorů, protože hlavním sponzorem se v ideálním případě stane stát, a to na základě zákona č. 424/1991 Sb. (o sdružování v politických stranách a hnutích). V běžném (nevolebním) roce si strany a hnutí rozdělí více než půl miliardy (!) korun.

Za to už se vyplatí sehnat na začátku tisíc podpisů pod petici za založení nové politické síly, která bude jiná, lepší, transparentnější, skvělá, spravedlivá, úžasná a dokonalá. Má to jeden malý háček, obvykle se do nových uskupení infiltrují lidé se zkušenostmi v jiných (už ne tak dobrých) stranách, a ti jsou zvyklí pracovat po svém. Vše je o lidech. A občané v marné naději, že je nová politická strana spasí a zachrání, opět vhodí hlasy tomu menšímu zlu. A odevzdaně čekají, co bude dál.

Pak nevěřícně čtou noviny, hltají televizní zpravodajství a internetové stránky. Diví se, že státní dluh je opět větší, přestože ekonomika roste, že se stále rozdávají nesmyslné dotace do oborů, které peníze nepotřebují, ale mají kvalitní zaměstnance, kteří si o dotace umí říci. Diví se, že politici stále s někým bojují. S někým, s kým si tykají a jezdí spolu na dovolené. A protivníkem nakonec zůstává on, obyčejný občan, který se bláhově domnívá, že politik je tu proto, aby mu sloužil. Politik, ze kterého se stala celebrita, je každou chvíli někde v médiích, a má spoustu peněz. Díky tomu se stále odcizuje obyčejným lidem.

S nimi se možná sblíží až zase před volbami. Ale to už je jiná pohádka. Politik pracuje. Důležité je však pro koho. Pro sebe? Pro sponzora? Pro stranu? Pro občana? Asi jak kdo.