Odvaha říci ne!

Doputovali jsme do jednadvacátého století. Máme všechny dostupné znalosti a dovednosti. Ovšem společensky selháváme na jednoduchostech, jako je slušnost, morálka a odpovědnost.

Každý den se nás někdo na něco ptá. A my odpovídáme. Obvykle podle toho, co považujeme za pravdu, za správné. Snažíme se žít dobrý život, a svým dobrým životem chceme dávat ostatním příklad, že to lze. Že je možné žít správně, tedy odpovědně. Každý čin má své následky. I pokud si myslíme opak.

Vlastně i nečinnost může mít své následky. A největší následky má netečnost. Lhostejnost ke špatnostem. Nejprve přehlížíme drobné poklesky, a pak naše míra tolerance nedobrotám roste. Jednoho dne se probudíme a s klidem schvalujeme (či neodsuzujeme) války, vraždění, ničení a genocidu, schodky rozpočtů a plýtvání.

I dnes se najdou lidé, kteří obdivují Adolfa Hitlera, Josifa Vissarionoviče Džugašviliho (Stalina), Klementa Gottwalda a další zrůdy lidské historie. Vůbec si neuvědomují, jak by bylo jim, pokud by se ocitli v perzekvované skupině obyvatel. Pokud by jim kdosi odcizil majetek, důstojnost a nakonec i život. Jen pro jakousi ideologii. Pro jiný názor, příslušnost, barvu pleti, vyznání.

Smiřujeme se se špatnostmi. Rezignovali jsme na aktivní odpor, a raději se zavíráme v útulných obýváčcích, a sledujeme vyvážené zpravodajství, a přejeme si, aby nebylo hůře. Máme strach cokoliv změnit, protože změna přece bývá k horšímu. Máme strach se chovat správně, protože by to mohlo vyvolat odpor okolí, a v neposledku také jakési nepohodlí. Vracíme se do doby, kdy se lidé schovávali, a čekali na zázrak.

Jistě, zázraky se dějí každý den. Ovšem ty společenské jsou vždy vykoupeny určitým nepohodlím, jakousi ohrožeností klidného života. Pro změny správným směrem nestačí mlčet a doufat. Ti lidé, kteří se vyškrábali tam někam nahoru, musejí být vděční jiným lidem, kteří je tam dostali. Stálo je to spoustu peněz a ty chtějí zase zpátky. Politika se nám smrskla na obchodování s výhodami.

Jsme svědky hokynaření se státními funkcemi. Hraní si na pána a poskoka. Z různých míst vrcholné politiky vyhřezávají dětské manýry, tvrdohlavost a sebestřednost. Jistě, není to problém jen naší republiky, ale to by nás nemělo v žádném případě uklidnit. Zodpovědní pobírají jakousi mzdu za to, že nám ostatním vytváří skvělé podmínky k životu. Opravdu tomu tak je?

A kdo to celé platí? Občan. Ten je sponzorem všeho veřejného. Měl by být vynášen do nebes, oslavován a dobrořečen. Měl by se mít jako v bavlnce. To je ale floskulí na jednom místě. Jen chci říci, že by měl být jakožto štědrý sponzor vážen, a měl by mít ty nejlepší podmínky pro práci a život. Co se ještě musí stát, abychom si to jako společnost uvědomili, a jednotlivé složky státu se podle toho chovaly?

Cítíte se jako v bavlnce? Bezpečně? Opečovávaně?

Přeji všem hezký den, spoustu radosti z dobře vykonané práce a každodenní odvahu říkat špatnostem ne,

Petr

OMNIA VINCIT AMOR