Noc po revoluci

Je noc. Včera se demonstrovalo a nyní je čas ke spánku. A oslavám. Dohořívají svíčky a planoucí srdce rozhořčených stoupenců. Jezdí noční spoje a národ spokojeně odpočívá.

Probudil jsem se uprostřed noci. Pln nepokojného napnelismu. Částečně jsem se ho zbavil na toaletě, ale přece jen mnoho přetlaku v mém těle zůstalo. Události posledních dní, všechna ta očekávání, zklamání. Geneticky modifikovaní strava, chemicky upravená voda. To všechno mne vyhnalo do temné noci. Napsal jsem lístek, že se brzy vrátím, aby spokojeně oddechující rodina neměla strach, rychle a potichu se oblékl a vyklouzl z vyhřátého bytu v podkroví.

Už za prvními dveřmi na mne čekal noční chlad. Z bláznivého nápadu jsem však nevycouval. Jen si vrazím novou čapku více přes uši a známou cestou se dopotácím na nejbližší zastávku tramvaje. Snad pojede nějaký noční spoj. Během čekání sleduji, jak tu mátožně projíždějí vozy taxislužby. Čas od času mne ozáří modré majáky: někdo se ocitl ve větší tísni, než já. Hledím do temných oken okolních domů a počítám, kolik lidí spí klidně ve svých postelích.

Přijíždí jednolodní koráb, je přece snížená poptávka po přepravě. Vyškrábu se po třech schodech a usednu na zadní červenou sedačku. Je tu příjemné teplo a odér nedávno vypitého alkoholu. Dveře se zavřou a my, tedy já, řidič a čtyři další, vyrazíme směr Bulovka.

Po dvaceti minutách přerušované jízdy, kdy do prostoru nastupují další a další cestující, aby ti první mohli někde vystoupit, přijde i má chvíle a já opustím tramvaj na Václavském náměstí. Musím se podívat, co zbylo ze včerejší manifestace a koncertů. Napilno tu mají technici a metaři. Cukrová budova Národního muzea důstojně shlíží, stejně jako Myslbekův kníže, na hbité pracovníky, co rozebírají techniku a ukládají ji na správné místo, aby mohla opět sloužit demokracii.

Ve chvílích klidu, kdy neprojíždí tramvaj, počišťovací vůz či policie, jasně slyším zvuky listopadu. Možná je to jen odraz mnohokrát přehrávaných dokumentů na youtube. Slyším hlas Kryla, Kubišové, Gotta i Havla. A mnohatisícovou ozvěnu z náměstí. I cinkání klíčů a šustění státních vlajek. Lidé byli spojeni jednou nadějí. Snad chtěli totéž. Nebyli rozděleni, jako nyní. Ve svobodě a demokracii. Měli jednoho tyrana, jednoho společného nepřítele, kterého je možno pojmenovat. Přestože tomu tyranovi mnozí pomáhali a živili ho. Jak vlastně vypadá svoboda, ptali se mnozí a báli se. A jiní je uklidňovali a chlácholili, že všechno bude dobré. Že se nemají čeho bát, protože jsou v dobrých rukách.

A národ se uklidnil, těšil se na svobodné volby, novou vládu a prezidenta. Na Vánoce. Národ se těšil na klid, mír a svobodu. Pak se bouřlivé vody zdánlivě uklidnily a boje se z ulic a náměstí přemístily do budov. Zákopová válka o moc a peníze. Národ byl nadšený, že má klid. Koupil si hračku v podobě Kupónové knížky a hrál si na investora a opět se těšil na jistotu desetinásobku. Možná někdy v této době se národ naučil věřit novodobým nesmyslům. A to mu zůstalo dodnes. Z bližního se stal blíženec; nikdo už nedokáže říci, jak se zachová v mezní situaci.

Opouštím Václavské náměstí a přes Můstek, kde je pupek světa, to projdu ulicí 28. října na Národní třídu. Včera jsem to záměrně nestihnul: bylo tu plno, až přeplněno. Nemám rád fronty a tlačenice. Raději si to odpustím nebo nechám na jindy. Věřím, že ještě bude příležitost. Nyní je tu klid a volno. Zapálím poslední svíčku z těch, co každý rok zapaluji na různých místech v Praze. Znovu a znovu si usilovně přeji, abychom dostali konečně rozum. A také odvahu dělat věci správně. Aby pro nás čistota a pravda byla životním mottem a ne prázdnou floskulí.

Přeji si, abychom vylezli ze svých děr, kde se strachujeme, aby nebylo hůře. Ono vždycky může být hůř. A pokud nebudeme aktivní, i bude. Protože ten, kdo to nemyslí dobře, je vždy aktivní a vymýšlí, kde by zase škodil. Přeji si, aby ti, co se svobodně rozhodli, že nás budou demokraticky zastupovat, přijali veškerou odpovědnost a přistupovali k řešení praktických otázek s maximální pokorou a vědomím dobrého hospodáře. Přeji si, aby slova dostala správné významy: aby se lež a nenávist stala archaismem, který nikdo nepoužívá.

Procházím kolem Národního divadla, k Vltavě. Zastavím i na plácku, kterému říkají náměstí. Mám rád to srdce. Je symbolické, velké a plné naděje. Vzpomenu si i na jemně sebeironického, vždy poněkud pochybujícího pana prezidenta.

Pohlédnu na Pražský hrad. Je chladný. Máme to, co si zasloužíme. Alespoň tohle nám neustále říkají a my kýváme. Vždyť přece máme demokracii a svobodu. Kývání ještě není zakázané. Jiné věci a činnosti už ano. Na všechno je nějaký zákon, nařízení, směrnice či vyhláška. Jen ne na slušnost. Ten základní sociální zákon, který by nám měl být vlastní, je neustále porušován, zašlapáván a křiven.

Asi se vrátím domů pěšky. Mám příliš mnoho myšlenek, než abych spokojeně usnul. Opravdu si tohle všechno zasloužíme a na nic lepšího nemáme?