Já se lidem nedivím. Zaměstnanec dostane asi 65 až 75 % své hrubé mzdy (zbytek jde na daně a odvody).

Nikdy jsem nebyla zaměstnaná, ani za totality. Jsem výtvarnice a v popřevratové době jsem si plnila své sny, někdy lépe, jindy hůře, až k úplnému krachu. Začala jsem zase nanovo, lehké to nebylo, ale nakonec se to povedlo a pracuji naplno jsouc dávno v důchodovém věku. Práce mě zcela naplňuje a uspokojuje, protože je pro mě vlastně největší zábavou.

Mně na tomhle typu textů vadí hlavně rámec „práce vs. život“, jako by to byly dvě oddělené nádoby. Nejsou. Život je jeden celek: spánek, jídlo, pohyb, práce, rodina, zábava, klid. Všechno čerpá z jednoho rozpočtu času, energie a peněz - a dohromady se nazývá právě život.

Lidé často naříkají na svoji práci, ale problém je, že mají současně požadavky, které nejdou dohromady. A místo aby si přiznali, že některé věci jsou alternativy „buď–anebo“, zkoušejí je udržet všechny najednou.

Jenže realita takhle nefunguje.

Nelze dlouhodobě žít v exotické zemi a zároveň trvat na tom, že děti musí vyrůstat u prarodičů, nejlépe v rodné vsi (tedy pokud chci žít spolu s nima). Buď jedno, nebo druhé. Nelze se dětem věnovat tak, jak potřebují, a současně plně uspokojit vlastní potřebu zábavy a volnosti a přitom být workoholic. Nelze dělat například historii a zároveň si nárokovat životní standard typu Ferrari - tedy kromě dráhy zločince, pokud k tomu má člověk vlohy a nelituje, že jízda skončí relativně rychle.

Klíčový problém podle mě není, že volba je nepříjemná. Často je volba naopak jednoduchá a mohla by být i příjemná. Co bývá nepříjemné, je udělat řez: přiznat si vlastní limity, vzdát se iluze „nějak to půjde všechno“, převzít odpovědnost za důsledky a přestat odkládat rozhodnutí.

Kdo věnuje čas tomu, aby realisticky zhodnotil sám sebe (schopnosti, priority, limity) a je k sobě poctivý, ten pak dokáže nastavit život tak, aby byl vnitřně konzistentní. A to není jednorázové rozhodnutí na celý život - člověk se vyvíjí, mění se zdraví, rodina, cíle, energie. Proto je normální dělat rekalibraci vícekrát.

Pak „práce“ přestane být nepřítel.

Je to jen jedna část celku, kterou si člověk nastaví tak, aby dávala smysl v rámci jeho vlastního života.

A nebo bude nepřítel všechno a "práce mě nebaví", či moderně "nenaplňuje", je jen zástupný problém.

Nerad někoho poslouchám, ale nejsem vůdce. Nechtěl bych řídit lidi. IT je z velké části můj život, baví mě, ale nesnáším svoji pozici. Nemám rád svoje kolegy (většinu z nich). Práce mě ničí a ovlivňuje můj osobní život. Na druhou stranu podnikání mě přivedlo skoro k osobnímu bankrotu.

Neumím podnikat, Mám skvělé nápady a vidím věci, kteří ostatní ne. Mám široký rozhled a nedokážu se věnovat jediné věci, abych v ní mohl excelovat. To říkám skromně, i když to tak nezní.

Nehodím se do korporátu, ale nikde jinde mě tak dobře nezaplatí. Jsem tvůrčí typ, pro prakticky orientované enterprise prostředí jsem nepoužitelný.

Psaní mě neuživí. Neumím se prodat. Nerad bych, aby to vypadalo, že si stěžuji, jen konstatuji.

Jsem ve fázi vyhoření, ale zabalit to, to si nemůžu dovolit.

Ten článek ve mně rezonoval, ale nečekám radu. Mějte se hezky :-)

Víte, asi základní otázka na tvrzení, které zmínil auror by měla být: "A proč to děláš?" Protože v tom to celé je, proč dotyčný dělá to, co ho nebaví. Proč nejde jinam a nemění místa dokud nebude spokojen? Život je krátký na to, aby se člověk zahravebal někde, kde není spokojen. Samozřejmě to není nějaká povýšenecká rada pro Vás, jen námět. Kyždý k svému přesvědčení musí dospět sám. Také jsem dlouho dělal práci, která mě postupně přestala naplňovat, tak jsem šel jinam (za méně) a za chvíli zase a už jsem na tom lépe než předtím. Máte nápady, šly by třeba některé využít i ve volném čase? Třeba malé podnikání jako vedlejší? Nebo prostě zkoušet, zkoušet zkoušet. Co můžete ztratit? Někdy je nejsložitejší se rozhoupat k rozhodnutí, ale pak člověk zjistí, že to jde. Držím palce ať jste spokojen.