Kompars? Již nikdy více!

Před týdnem jsem se přihlásil na natáčení zahraniční reklamy. Zaujalo mne, že se točí v noci, a tak nepřijdu o drahocenný čas ve dne. Vybrali mě, a pak se začalo dít něco těžko uvěřitelného. Ovšem, vše je pravda pravdoucí. Fakt.

Klikl jsem na tlačítko: zájem o účinkování v jedné zahraniční reklamě, která se má točit přes noc. Po dlouhé době jsem projevil zájem o účinkování v komparzu, což jsou lidé, kteří nic neříkají, jen dělají dav. Znám to z jiných natáčení, kde nám, hercům, komparzisté vyčítali, že jsou placeni desetkrát méně, a dělají skoro to samé, co my.

Produkce mi napsala sms, že jsem byl vybrán, a já měl radost, že má český Hollywood zájem o stárnoucího muže s nadváhou. To, že potřebují asi 350 lidí do davu, a tak berou každého, kdo se přihlásí, jsem v tuto chvíli nevěděl. Přiblížil se den N (natáčení) a já dostal další smsku, kde bylo přesně popsáno místo setkání, dokonce i souřadnice GPS tam byly. Podle map jsem si našel, kde to konkrétní místo je.

Pomocí autobusu, tramvaje a dalšího autobusu (nejjednodušší cesta, kterou jsem našel), jsem dorazil s půlhodinovým předstihem (16:30 hod.) na určené místo, ale nikoho jsem zde nepotkal. Všude hromady sněhu a pěkný mráz (nikoli děda). Podle pokynů v sms jsem na sobě měl oblek, polobotky a kabát. Velká chyba, měl jsem si vzít hucule a drtičku mrazu. Už v tuto chvíli mi byla pěkná zima od nohou.

Po půlhodině zmateného pobíhání sem a tam, jsem konečně vytočil číslo na produkční osobu v terénu, abych se dopídil, kde vlastně mám být. Hysterický hlas na druhém konci rozhovoru mi oznámil, že mu všichni volají, že mám být na rohu stadionu (na Strahově), a že je tam parkoviště (ta jsou ze všech stran). Také jsem se dozvěděl, že není místní, a že mi více nepomůže.

Vyrazil jsem směrem, kde prováději šílení řidiči (a někdy i policisté) drifting, a byla to správná destinace. Spousta bílých stanů, a přívěsů a lidí. Zjistil jsem, že jeden stan je určen pro dívky a ženy, a druhý z velkých stanů obývají muži, mladíci a nejrůznější cizokrajní přátelé. Ti se namačkali kolem hořáku topení, a tak byl zbytek stanu promrzlý. Narváno tu bylo jako v metru v ranní špičce, a podobný odér.

Někdo zařval: Kdo má oblek, ven! A tak jsem poslušně opět vyběhl ze stanu, kde byla větší zima, než venku. Ve dlouhé frontě si nás prohlížel garderobiér, a posílal správně oblečené do autobusu, a ty méně vhodně oblečené zase zpátky do stanu. Byl jsem vyhodnocen, jako nevhodně oblečený, protože jsem měl vestičku a motýla. Vrátil jsem se poslušně zpátky na lavičku ve stanu, který již nebyl tak narvaný. Marjánka tu čpěla celkem slušně.

Jeden kolega mi poradil, abych se šel nahlásit dámě s tabletem. Vůbec nebyla mezi afroameričany zjistitelná. Vyhledala si mě hned, a označila barvou, jako že jsem přítomen. Tedy v tom tabletu, jinak mne nebarvila. Začalo čekání na druhé kolo oblékání. Další kolega komparzista se se mnou dal do řeči. Tedy, on povídal, a já kýval, a přál si, aby už odešel. Nakonec se to vyřešilo samo, byl povolán, neboť se dosud nenahlásil dámě s tabletem.

Změnil jsem místo sezení, abych byl co nejdříve na řadě. Chodilo se do kostymérny po dvou (lidech). Nakonec jsem se tam dostal, a bylo mi řečeno, že jsem krásný, a pěkně oblečený. Jen místo motýlku jsem dostal černou kravatu. Tu jsem si uvázal, a mazal do autobusu, kde jsem očekával větší teplo. Všude je tu totiž hromada sněhu, a ta půl druhá hodina na něm, mi už dost nevyhovovala. Přestal jsem cítit nohy až k lýtkům.

V autobusu, který měl otevřeny všechny dveře, bylo pouze mínus dva stupně. Užíval jsem si to horko, a furiantsky si rozepnul kabát. Za chvíli byl autobus plný, a zavezl nás na místo natáčení (asi 800 metrů), k historické budově gymnázia. Zde nás vyplivl, a my šli intuitivně do budovy. Nikde žádná cedule, ani šipka. Těšil jsem se na vnitřní prostory, kde bude jistě teplo. Šel jsem jako kapitán Silver, s tím rozdílem, že dřevěné jsem měl nohy obě, a chyběl mi papoušek na rameni.

Hned za vchodem do gymnázia na nás začali křičet další produkční, abychom hned zašli do maskérny, že je málo času a tak ať makáme, abychom nezdržovali. Je sedm večer, lidé doma večeří, děti mají hotové úkoly, a těší se do postýlek. Do vyhřátách postýlek. V maskérně mi řekli, že jsem krásný, a mohu jít na plac. Šel jsem zpátky chodbou, a ucítil vůni polévky. Teplý kuřezí vývar se zeleninou, a u toho děsně dlouhá fronta komparzistů.

Byli jsme nahnáni na focení s cedulkou, na kterou starší sličná dáma napsala jméno dotyčného. Modrou fixou a bez chyb. Byl jsem vyfocen, jako podezřelý z trestného činu (alespoň si to tak představuji), a měl jsem si dát věci (batoh, kabát a berlu) do jedné učebny. Byla plná lidí, věcí a štiplavého zápachu z nejrůznějších pochutin. Věci jsem si dal na jediné volné místo, když tu nás zavolali na plac.

Sbohem teplá polévko, sbohem toaleto. Ve dlouhé chodbě se namačkaly stovky lidí, a vytvořili úzkou záchranářskou uličku, kudy prošly celebrity v podobě herců v nejrůznějších kostýmech, roztodivně načesaní a načesané. Bylo vidět, jak námi komparzisty opovrhují. Užíval jsem si anonymitu, a vyrazil na záchod, protože už hrozia společenská sebevražda. Ten jsem nakonec našel v jiném patře, kde se zašívalo asi šest komparzistů.

Pak mé kroky vedly kolem výdejního místa polévky, kde byly všechny tři termosy prázné, jen vůně vývaru tu zůstala. Dal jsem si první fit tyčinku s příchutí meruněk, a představoval si, že jím Hamburskou pečeni (tu mám tuze rád). Došel jsem až ke dveřím, které nás oddělovaly od světel a tvůrčího konání. Ovanul mne mrazivý průvan. Podíval jsem se ještě jednou na tu smsku od produkce. Píše se v ní, že natáčení bude probíhat zejména v interiéru.

Byl jsem vybrán, společně s deseti dalšími, že budeme chodit zvenku do interiéru (obrovské haly, kde byly neustále otevřeny mega velké dveře (spíše vrata), a tak tam bylo velmi frišno. Nohy mi tedy nerozmrznou. Je osm večer, a já myslím na svoji rodinu, jak si užívají teplíčka. Vím, že tu budu až do rána, a tak nepropadám skepsi. Jsem najatý komparzista, na konci dostanu penízky, které následně poměrně rychle utratím.

Chodíme pořád ven, kde střídavě prší a střídavě sněží. Kostky na chodníku kloužou. Měl jsem si vzít místo polobotek brusle. Jsem provlhlý, zkřehlý a snažím se pohybovat přesně podle pokynů režiséra. Okolostojící štáb se nám posmívá, jsou navlečení v bundách, mikinách a termoprádle. A ještě k tomu popíjejí horký čaj.

Občas mrknu na hodinky. Čas pomalu odkapává. Blíží se jedenáctá večer, kterou beru jako půlku mého angažmá, takový předěl. Po třech hodinách se mění umístění kamery. Máme za sebou asi tisíc jetí, a těšíme se dovnitř. Vrata zůstávají otevřená, ale přesto je tam menší zima, než venku. V jednu chvíli dav zašumí překvapením. Blíží se další kamera a s ní i hlavní herec a celebrita. Je to známý afroamerický fotbalista.

Hlavou mi proběhne, kolik za to asi dostane. Asi o něco více, než komparzisté. Natočí se tři záběry a fotbalista mizí opět do zákulisí, kde má spoustu dobrot, teplíčko a pohodlí. Stále mu nezávidím. Užívám si to nepohodlí, a kochám se pohledem na okolní polozmrzlé spolukomparzisty a spolukomparzistky. Nevím jak, ale utekl mi čas velmi rychle. Změnil jsem šestkrát umístění, mával jsem rukama, usmíval se a radoval ze zlaté láhve šampusu, na který ta reklama asi je. Těžko říci.

Jsou čtyři hodiny ráno, a já nejsem ani trochu unavený. Tělo je připravené na celonoční natáčení. Pořád do mne někdo vráží, někdo se na mne tlačí, pořád někdo řve. Tu do mikrofonu, tu do megafonu. Neustále na nás řvou, abychom byli ticho. Pořád slyším Š-Š-Š (a tak si v duchu zpívám: Šepotáááám!). Ale nemluvím. Jsem ticho a pozoruji okolí. Kromě pomocných režisérů a produkčních neslyším češtinu. Ruština, angličtina, francouzština a další cizojazyčné debaty o důležitostech, které se režii nelíbí a tak nás všechny klidní. Každé dvě minuty. Celkem pravidelně.

Měli jsme skončit mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Těšil jsem se, jak dojedu domů, a dáme si společnou snídani. Hořce jsem se mýlil. Poslední klapka padla chvíli po sedmé hodině. To už doma nikoho nezatihnu. Když nám oznámili, že je konec, komparz zešílel a rozeběhl se k učebnám pro věci. Chyba lávky. Učebny jsou zamčené, a věci máme na chodbách. Hledáme je jako pozůstalí po velkém zemětřesení. Naštěstí mám v batohu vetknutou berlu s odrazkami, nacházím jej pohodlně.

Makáme na autobus, který nás doveze zpátky ke stanům, kde dostaneme žold. Umění je krásné, ale prachy jsou prachy. Cesta k nim však vede přes megalitickou frontu. Vlatně dvě. Vůbec to neodsýpá. Opět mi mrznou nohy na sněhu. Lidé porůznu předbíhají, ale obvykle je vyženeme na konec fronty. Lidé se baví o natáčení, krátí si chvíli hypnotizováním displejů svých telefonů, a stále více se na sebe tlačí. Asi aby jim nebyla zima. Můj intimní prostor vzal této noci i rána za své. Těším se domů.

Stále intenzivněji si představuji, jak se zachumlám do peřiny, a trochu si zdřímnu. Po hodině a půl jsem na řadě. Musel jsem změnit frontu, neboť jsem původně stál ve frontě pro komparzisty, kteří měli nástup na natáčení o hodinu, dvě a více dříve, než jsem měl já. V tuto chvíli jsou již tři fronty, přesto se proces výplaty nezrychlil. Na lavici leží balíčky bankovek, jako u Gringotových. Lidé spokojeně odcházejí s několika bankovkami v ruce.

Ani se moc neloučí. Jsou promrzlí, nevyspaní a hladoví. Vlastně to jsem zejména já. Nedostala se na mně ani polévka, ani jídlo podávané ve čtyři hodiny ráno. Prostě to někdo špatně spočítal. Stane se. Teď musím obejít Strahovský stadion, abych se dostal na autobusovou zastávku. Je ledovka, spousta z nás padá k zemi. To se mi nesmí stát. Nesmím spadnout. Jdu opatně, už nic neuspěchám.

Okolo deváté jsem ve vychlazeném autobusu, pak tramvají, a nakonec metrem a zase tramvají, až před dům. Odemykám vyhřátý byt. Svlékám oblek, musím ho umístit na ramínka, aby se nepomačkal. Poprvé zívnu. Jsem doma, a mám několik hodin na hygienu, jídlo i spánek. Odpoledne opět otevírám naši vinotéku, tedy Klub, a musím být fit. Tělo mi rozmrzne v teplé sprše, a já jsem moc rád, že mám komparz za sebou. Zase se na něj nepřihlásím pěkně dlouho.

Tedy, dokud nezapomenu, že komparz má obvykle tvrdý chlebíček. Přeji všem pěkný den, a komparzistům (někteří to dělají pravidelně, i klidně každý den) obzvláště.

Petr Binder

OMNIA VINCIT AMOR