Jsem o tři roky starší, než můj táta

Zní to divně, ale je to pravda pravdoucí. A vnouče mám jen o trochu mladší, než nejmladšího syna. To už je ale celkem běžné, že? Čas je prostě relativní, a záleží, jak se na něho díváme.

Nejprve vysvětlím nadpis. Můj táta, tedy ten, který mne adoptoval, umřel v roce 1995, to mi bylo 24 let. V té době byl o 27 let starší, než já. Přestal stárnout ve svých 51 letech. Od té doby jsem ho začal dohánět, a před třemi roky jsem tátu dohnal. Nyní jsem stále starší, on zůstává stále jednapadesátiletou každodenní vzpomínkou.

A co máma? Tedy ta, co mne v roce 1971 spoluadoptovala (přijala do trvalého osvojení)? Jinou nemám. A neuteče den, abych si na ni nevzpomněl. Jinými slovy, každý den na ni myslím. Dali mi spolu s tátou báječné dětství, skvělé dospívání a mnoho dobrých návyků.

Maminka umřela 5. ledna 2017. Od té doby jsem úplný sirotek, a začal jsem se věkem přibližovat i mamince. Svět se změnil. Musel jsem zcela dospět, a cítím, že i stárnu. Pomalu, ale jistě. Je to zvláštní, dokud máma žila, věděl jsem, že se mám komu svěřit. Byť jsem to dělal zřídkakdy, neboť jsem tvrdohlavec a navíc kozoroh.

Naštěstí jsem dostal úžasnou ženu, která mi pomáhá přežít tu rodičovskou prázdnotu. Každý den mi dodává sílu i naději, že to, co dělám, má smysl. Je to ten nejlepší parťák, se kterým tvoříme skvělý tým, kde se energie sčítají, a někdy mám pocit, že i násobí. Pomohla mi i se studiem na stará kolena, pomáhá mi každý den.

Blíží se výročí odchodu mé maminky. Už to tolik nebolí, ale pořád mi chybí, a chybět bude navěky. I s tátou. Ta rána se nemůže úplně zacelit, a občas prostě krvácí. Blíží se i moje narozeniny. Tak proto jsem se takhle zamyslel. Děkuji, že mi rozumíte. Děkuji, že si vážíte svých rodičů i dokud jsou ještě na světě. Jednou odejdou a budou vám moc chybět.

Jo, a narozeniny mám v pondělí, 5. ledna. Bude mi 55 let. Jsem ještě mladý a život mám prakticky před sebou. Hezký den všem čtenářům, a hodně radosti v tomto novém roce 2026.

Petr

OMNIA VINCIT AMOR