Babička v nesnázích

Běžná situace. Babička hlídá svá vnoučata. Pak děti odejdou do školy, a babička má chvíli volna. Vejde do dětského pokoje, otevře dveře skříně, a pak začíná boj s časem.

Babička je moc hodná, a děti ji mají velice rády. Ona si s nimi hraje, čte jim z knížek, vypráví zážitky ze středověku, skvěle vaří, a rozumí všem trampotám, které dětství přináší. Dneska má za úkol vypravit ty dva caparty do školy, a pak bude mít chvíli času na odpočinek. Asi si udělá kávu, a přečte si nějaké noviny.

"Už je nejvyšší čas jít do školy," pronese babička naléhavě do otevřených dveří dětského pokoje.

"Ještě malou chvilku," kňourá drobotina. Má spoustu práce s novým domkem, který sestavili z plastových různobarevných kostek. Je krásný, dvoupatrový, obývaný dinosaury ze stejné stavebnice. Spousta náročné práce, kdy musí jít škola stranou.

Nakonec se přece jen podaří vyhnat malé stavitele z bytu. Najednou je tu klid. Jen hodiny v kuchyni hlasitě tikají. Babička se cítí poněkud unavená. Náladu jí ovšem zlepšuje sluníčko, které zvědavě nakukuje přes pootevřené žaluzie do obýváku. Ještě musí přenést vyžehlené prádlo do skříně k dětem. Vzpomene si najednou ta upracovaná žena. Pak si teprve dá černou kávu s trochou mléka.

Dojde až ke skříni, v jedné ruce komínek různého oblečení, druhou otevírá dveře. Najednou bác! Domek z plastových kostek je namaděru. Dinousauři se válí po podlaze. Jako by vybuchla druhohorní sopka. Babička se opotí, odloží textil, a sleduje tu spoušť. Až se děti vrátí ze školy, a spatří rozbitý dům, dostanou hysterický záchvat. To nemůže dopustit.

Babička si klekne s námahou na zem, mezi rozházené kostičky. Je jich opravdu hodně. Nejprve zařve, jako raněné zvíře, protože jedna kostička se schovala pod levé koleno. To je bolest! Pak si raději sedne, a odnese to jeden pterodaktyl. Je na tři díly. Zatím. Babička bere do rukou jednotlivé kostky, a přemýšlí, jak vlastně ten domek vypadal. Lituje, že si nevyfotila jeho podobu, měla by to nyní jednodušší.

Začne se stavbou, ale moc jí to nejde. Byla tam nějaké okna? A co balkón? Jak vyřešili překlady? Babička je bezradná. Bere telefon, a volá kamarádovi. Je to architekt, ten by to snad měl vědět. Po dvaceti minutách vyčerpávajícího hovoru se kamarád rozhodne, že raději přijede, že to bude rychlejší a jednodušší.

Zvonek, architekt je tady. Babička chce jít otevřít, ale zjišťuje, že nohy totálně zdřevěněly, a neposlouchají. Nemůže se hýbat, a tak volá přes chodbu, ať kamarád vydrží, že už jde. Není to pravda, plazí se, jako Meresjev ke dveřím. Je to náročné, a vysilující. Těch několik metrů babičce trvá dalších deset minut. Kamarád už chce volat záchranku. Naštěstí to neudělá. Babička mu pomocí lžíce na boty otevře dveře.

"Ahoj, prosím postavíš mi domek z lega?" Pozdraví babička kamaráda.

"Nejdřív postavíme tebe, vypadáš divně na té podlaze."

A tak za šíleného hekání, a pomocí botníku, židle a kamaráda, se babička opět postaví. 

"Kde je ten domek?" Vyzvídá architekt.

"V pokojíku, pojď."

"Ty sis na něj sedla?"

"Ne, spadl mi na zem. Udělám ti kávu, a ty to zatím postavíš, jo?"

Za dvacet minut je hotovo. Domek je krásný, funkční, nízkoenergetický, s tepelným čerpadlem a fotovoltaikou na střeše. Architekt je nadšený.

"A co ti dinosauři? Vždyť jsi je dokonale rozšlapal?" Strachuje se babička.

"S tím ti nepomůžu, ale mám jednu známou, paleontoložku. Mám jí zavolat?"