Největší tepelný výměník

Pokud budete hledat největší tepelný výměník na světě, nehledejte v továrnách ani ve městech, ale pozorujte oceány. Systém mořských proudů, mezi něž patří i Golfský proud, je jedním obřím telepným výměníkem, který např. v Atlantickém oceánu unáší teplou vodu z rovníkových oblastí až za severní polární kruh a naopak chladná voda Severního ledového oceánu proudí v mořských hlubinách k rovníku.

Díky takovému proudění se pak můžeme za polárním kruhem v moři koupat a také toto proudění způsobuje daleko příznivější klima v celé Evropě. Stačí si jen uvědomit, že např. Praha je na téměř stejné zeměpisné šířce, jako Irkutsk (Sibiř) nebo Calgary (Canada).

Otázkou je, zda mořské proudy v dnešní podobě jsou neměnné, nebo jestli docházelo a dochází k jejich změnám a případně co je ovlivňuje. Vědci mohou v současnosti vyvinout obrovské úsilí pro studium zmíněných jevů, ale systém mořských proudů je natolik vysoce nelineární, že jeho vývoj nelze předvídat.
Propojení vodních mas v Severním ledovém oceánu s okolím je omezené. Atlantik s Arktidou spojuje jediný hlubokomořský proud procházející úžinou Fram mezi Grónskem a Špicberky. V posledních 15 miliónech let byl cirkulační systém po většinu času závislý na tvorbě mořského ledu, zatímco dnes je (stejně jako v předchozích teplých periodách) důležitější přítok vody z Atlantského oceánu. Nové poznatky vycházejí z geochemických rozborů usazenin vyzvednutých z mořského dna poblíž severního pólu.

Situace je dnes zvláštní v tom, že se na povrchu moře utvořila silná a stabilní vrstva sladké vody, která pochází z velkých ruských řek. Jiné studie v posledních letech upozorňovaly na to, že průtok vody v arktických řekách stoupá už od 60. let 20. století. Současně s tím roste riziko destabilizace oceánské cirkulace.

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) považuje ve své studii za nepravděpodobné, že by se zmíněná cirkulace v Severním Atlantiku v tomto století výrazně zpomalila nebo úplně zhroutila (což vyjadřuje pravděpodobností nižší než 10 procent). To by však podle slov Klause Kellera z Pennsylvánské státní univerzitynicméně nemělo být interpretováno tak, že se nic nestane. Mezi překročením kritické hranice a skutečným kolapsem může být určitá časová prodleva. Představme si člověka, který právě skočil z okna mrakodrapu - několik vteřin se může cítit skvěle, ale po dopadu to tak příjemné nebude.