Můj vnitřní kompas nelže: Jak mě jeden výlet na hrad vrátil k sobě

Už jako malá holka jsem přesně věděla, co mě baví. Pak přišly dospělé povinnosti, snaha zavděčit se všem, a ten tichý vnitřní hlas se ztratil. Někdy stačí jeden den na starém hradě a tanec v dešti.

​Od mala miluju tajemná místa. Fascinují mě staré hrady, opuštěné lomy, zapomenuté hřbitovy a skrytá zákoutí. Všechno, z čeho dýchá historie, tajemno a syrová energie minulosti. Jako holka jsem v tom byla jako ryba ve vodě.​V dospělosti se to ale někde po cestě vytratilo. Přišla klasická realita: práce, plnění povinností, neustálá snaha vyhovět ostatním a zapadnout do tabulek, které pro nás vymyslel někdo jiný. Chytila jsem se do pasti podvolování se cizím představám. Pořád dokola se mi v hlavě honily pochybnosti. Vidím věci dobře? Neměla bych být racionálnější? Nejsou moje pocity jenom hloupá fantazie? Pokaždé, když jsem dala přednost cizí pravdě před tou svou, ztratila jsem kousek sebe. Můj vnitřní kompas, který dřív fungoval bezchybně, najednou přehlušil hluk okolního světa. ​Pak už toho bylo dost. Vzala jsem kamarádku a jednoduše jsme vyrazily na výlet. Střední Čechy, místa opředená starými pověstmi. Žádný složitý plán, žádný časový press, jen jeden den čistě pro sebe.​U jednoho z hradů se to stalo. Stačilo projít branou a všechno to ze mě spadlo. Ucítila jsem ten známý chlad ze starých zdí, vůni kamene a historii, která tam doslova visela ve vzduchu. Když jsem pak zavírala těžkou, mohutnou dřevěnou bránu, projel mi po zádech studený, vlhký závan. Zvláštní moment. Stála jsem tam, ruku na tom starém dřevě, a najednou se mi vůbec nechtělo pryč. Bylo mi neskutečně dobře. Poprvé po strašně dlouhé době jsem byla v přítomnosti, bez přemýšlení, jestli dělám věci správně podle ostatních.​Když jsme procházely nádvořím, narazily jsme na starou kamennou zeď, u které se na sluníčku vyhřívala kočka s koťaty. Sedla jsem si k nim na chvíli do trávy. Nic víc se nedělo. Jen tiché předení, hřejivé paprsky, absolutní bezpečí a klid. V ten moment jsem ucítila, jak moc je důležité občas prostě jen být a dopřát stejnou péči a ochranu i svému vlastnímu nitru.​Když jsme pak dorazily k poslednímu poutnímu místu našeho výletu, nebe „ztěžklo“ a začalo pršet. Nebyly to jen kapky, byl to poctivý letní liják. Jiné lidi by to zahnalo v rychlém běhu do auta, ale my jsme zůstaly. Stály jsme tam a mně to najednou přišlo jako ta nejkrásnější tečka za celým dnem. Rozpřáhla jsem ruce a v tom dešti si z celého srdce zatancovala. Jen tak, divoce a svobodně, protože jsem v tu chvíli strašně moc chtěla.​Ten den mi připomněl jednu zásadní věc. Moje intuice, ten vnitřní kompas, který mě jako malou holku vodil po záhadných místech, nikdy nezmizel. Celou dobu fungoval jako spolehlivá GPS. Jen jsem ho na chvíli ztlumila, abych slyšela, co po mně chtějí druzí.​Dnes už beru pochybnosti jen jako kontrolku v autě. Když se objeví, vím, že jsem zase sešla z cesty a začala jet podle cizí mapy. V tu chvíli se zastavím, nadechnu a vrátím se k sobě. Nemusela jsem se v dospělosti změnit ani se stát někým jiným. Stačilo si jen vzpomenout na to, co mě bavilo jako malou holku, a začít tomu zase věřit.