Déjà Vu: Volání paměti a cesta k sobě

Život je protkán okamžiky, které neumíme snadno vysvětlit. Přicházejí nečekaně, jako tichý závan vědomí, že to co prožíváme, už jsme někde a kdysi zakusili.

​Určitě ten pocit znáte. Ten zvláštní, těžko uchopitelný okamžik, kdy se z ničeho nic vrátí střípky z minulosti. Já ho znám velmi dobře. Během života mě navštívil už mnohokrát. Nejživěji jsem ho zažila v útlém dětství, a i když s přibývajícími léty ten iluzorní závan pozvolna slábl, vracíval se nejpravidelněji na jednom jediném místě – v místě domova, kde jsem vyrůstala.​

S maminkou jsme tehdy bydlely na městském sídlišti nedaleko rušného vlakového nádraží. A právě tam se nacházel ten bod, který dokázal rozkmitat mou mysl a vrátit mě do minulých úloh. Vždy na tom stejném místě se ten hluboce zažitý okamžik obnovil. Možná proto, že jsem tam kdysi ze sebe vydala to nejlepší – spontánní dětskou energii, přátelství i první nevinné umělecké hledání. Je to zvláštní myšlenka, ale proč ne? Odpovědi na tyto otázky jsem sice nikdy nenašla, ale ten pocit ve mně zůstal.

​Dnes procházím životem a přesto se nemohu úplně zbavit myšlenek na své minulé já. S nehašenou zvědavostí se chci ponořovat pod povrchem vzpomínek i dětských emocí. Nechci se jimi nechat pohltit ani si jimi podmanit přítomnost, ale toužím dospět k pravdě a porozumět svým vnitřním touhám. Nechávám věci plynout, a přesto mě zničehonic přepadá myšlenka i v dospělosti.​

Tento moment se mi intenzivně vrací i teď, když jsem od onoho místa vzdálená stovky kilometrů. Jako by mi má vlastní mysl chtěla naznačit, že věci až příliš prožívám. Hlavou mi bleskne tišící poznání: možná se jen potřebuji uvolnit. Poslední dobou mě totiž zasáhlo až příliš mnoho varovných a úzkostných chvil.​

Uvědomuji si, že by mě neměla ovládat minulost, ale můj vnitřní hlas. Ten, který mi tiše napovídá, že vše je tak, jak má být. Návrat do vlastního nitra nemusí znamenat bezmocné stagnování. Pohled nazpět mě nezlomí; naopak cítím, že je čas pomyslně vrátit svou pouť do rodného kraje. Ty neviditelné vzpomínky na přátelské vazby a blízkost ve mně neustále žily. Byla to jedna z nejzáhadnějších kapitol mého života.​

Ptám se sama sebe, zda dokážu s odstupem pociťovat tyto otázky bez zbytečného propadání se do smutku. Věřím, že když to dokážu, objeví se před námi ta nejlepší cesta a my budeme připraveni se po ní vydat.​

Je to jemná osnova pouti, neviditelná tkáň energie. Cítím výzvu k tomu, abych důvěřovala sama sobě, vracela se k vlastní podstatě a dosáhla tak vnitřního ucelení. Možná je to proces uzemnění – groundingu. A pokud toužím po opravdové harmonii, musím na něm trpělivě pracovat.​

Stojím na prahu osudu, v bodě obratu. Musím být připravená jít kroky napřed se všemi změnami, které přicházejí. Věřím v krásu té cesty, i když vím, že pomyslná jízdenka bude vyžadovat zvolnění tempa. V opakujících se životních cyklech chci tentokrát postupovat jinak. Otevírá se přede mnou příležitost reagovat s pokojnou vyrovnaností – příležitost, která promění celý běh věcí.

​Člověk si zpočátku často myslí, že je na všechno připraven, a pak se znovu ocitne v poutech opakujících se vzorců. Moje mysl však dnes propojuje hranice a já začínám jasně chápat svůj úkol. Jaká je má úloha? Všechny myšlenky mě nabádají k jedinému: jít stále vpřed a s důstojností.​Jít za svým snem, ať už má jakoukoliv podobu. Právě teď je čas se rozhodnout – tak, aby to dávalo hluboký smysl, přinášelo vnitřní klid a jistotu, že je to správné. Nechat se vést vlastním svědomím a srdcem, nikoli obecnými konvencemi okolního světa.