Adaptační měsíc září: „Když školka zkouší nejen děti, ale i nás rodiče“

​Září v mateřské škole je zatěžkávací zkouškou nejen pro děti, ale často ještě více pro rodiče. Osobní úvaha o hledání vnitřního klidu, budování vzájemné důvěry a zjištění, že jsme silnější, než si myslíme.

​Nastal ten dlouho očekávaný čas – zářijový nástup do mateřské školy. Pro plno rodičů je to období plné obav a strachu. Přiznám se, že i já jsem měla velké obavy z toho, jak to zvládne můj syn, který je na mě hodně závislý a jen tak k někomu nepřijde. S příchodem prvních školkových dní, s vědomím velké odpovědnosti a s narůstajícími pracovními povinnostmi se má mysl dostala do jednoho velkého, šíleného víru. Večer jsem usínala s obrovskou únavou a vyčerpáním.​

Ptala jsem se sama sebe: Jak v sobě probudit vnitřní sílu a zvládnout to? Máte někdo zaručený návod, jak rychle a bezpečně překonat odloučení? Tyto otázky se mi v hlavě vracely jako ozvěna.

​Pak jsem si řekla: Dost. Musím se zastavit, chytit dech a zklidnit se. Uplatnit svou vnitřní sílu a věřit, že všechno máme pod kontrolou. Vždyť jak dítě uvěří v úspěch, když uvidí nejistotu v nás? Můj syn se učí rychle, vidí mé reakce a postupně si v novém prostředí nachází své místo. V budoucnu nás obou čeká ještě mnoho životních výzev, kterým budeme muset porozumět a projít jim. Začátky bývají těžké, ale věřím, že právě zvládnutí adaptačního měsíce bude nakonec patřit mezi naše radostné milníky.​

A dokázali jsme to! První i druhý týden máme úspěšně za sebou. Moje nasazení se vyplatilo, i když lepší výkon jsem si ani nemohla přát. Šli pomalými krůčky, ale postoupili jsme vpřed. Být součástí adaptačního programu je úžasná zkušenost. Dnes vidím chování svého syna v prostředí školky v novém světle a mohu ho na věci ještě lépe připravit.​

To nejdůležitější, co jsem si z této lekce odnesla, je oboustranné vnímání, pochopení a učení se jeden od druhého. Tato fáze nás dokázala dokonale propojit v hlubší souznění, aniž bychom dopustili oslabení vzájemné důvěry. Zjistila jsem, že nejsme v pasti. Dítě i rodič potřebují postupovat systematicky, dávat věcem čas a mít malé, postupné cíle. Malí i velcí do školky vstupují obávanou branou, ale s trvalou podporou, trpělivostí a péčí průvodců se všechno poddá.​

Vlastně se není čeho bát. Zbytečně nezmatkujme a zachovejme klid. Být několik hodin bez dítěte a naskočit do svého pracovního koloběhu je sice pro mámu zkouška živým procesem, ale nemůžeme své děti sledovat věčně na dálku. Jednou musíme do toho světa vstoupit společně i každý zvlášť. Najednou jsme zapojeni do školního i pracovního systému a zjišťujeme, že jsme všichni silnější, než si myslíme.​

S odstupem času vidíme, jak čas ve školce ubíhá, získáváme jistotu a pevnou půdu pod nohama. Vybalancovali jsme všechny obavy a na konci tohoto měsíce přichází spokojenost. Syn si našel nové kamarády, hračky a objevil spoustu zajímavých věcí. Prošli jsme si velmi intenzivním obdobím, ale stalo se přesně to, co jsme potřebovali – nepotlačovat emoce, projít tím a dosáhnout oboustranné spokojenosti.​S lidským, klidným a jemným přístupem jsme zvládli měsíc adaptace tak, že na něj budeme rádi vzpomínat. Není třeba se bát. Důležité je poslouchat svůj vnitřní hlas a věřit, že všechno dopadne dobře.