"Co budete dělat v roce 2000?", ptal se nás profesor v prvním ročníku na vysoké. Nápadů jsme měli požehnaně: od analytiků ve velké pětce, bankovních expertů a zaměstnanců evropských institucí, až k úředníkům státní správy či dobrodruhům v neziskovkách. A pak se přihlásila spolužačka a prohlásila: "V roce 2000 mi bude 24, tak doufám, že budu spokojenou maminkou". No, řeknu vám, rána z čistého nebe to pro nás mladé, nadějné ekonomy a ekonomky, abych byla genderově vyvážená, byla.
Dnes už jí rozumím, i když jsem proti ní byla o mnoho let pozadu. Po vysoké se nám, dnešním třicátníkům a čtyřicátníkům, otevřely nové obzory, pak hranice, vstoupili jsme do EU, znalostí jazyků a zahraničními stážemi jsme válcovali naše socíkem zabržděné spolupracovníky s maturitou z ruštiny, a mysleli jsme si, že spasíme svět. Honili jsme kariéru, levné letenky na druhý konec světa, abychom za pár let nato naháněli vhodné partnery pro naše budoucí potomky, radili se v genetických poradnách, proč to nejde a báli se opustit zlaté klece našich vysněných povolání, neboť výše hypoték je neúprosná.
Ale kolotoč jde dál a čím dál častěji se z uhoněných manažerek, ředitelů a kancelářských myší rádi vracíme k modelu 2000 spokojené maminky-či rodiče. Nebo se mi to jen zdá? V mém okolí stoupá počet rodin, které mají tři děti, což mi ve dvaceti evokovalo představu křesťana s neznalostí metod plánovaného rodičovství a antikoncepce.
Děti nám prostě svědčí, nějak žensky a lidsky doplňují naši představu usedlé nepříjemné šéfové, zapšklé úřednice za přepážkou či otrávené kolegyně, které po práci cestou domů taky nakoupí, vyzvednou děti v družině a nachystají večeři.
Všechno se musí dávkovat. Je fajn vyrazit si občas s kámoškama a hodit děti za hlavu, zapařit jako zamlada a vědět, že se máte. Je fajn mít v práci úspěch - povedenou prezentaci, dobrý projekt, spokojeného zákazníka či postavený dům. Je fajn být spokojenou maminkou v roce 2000 nebo 2015 anebo prostě jen spokojenou.
Hlavní je, aby nám to, co děláme, pořád ještě přinášelo radost a uspokojení, i když štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš. Abychom si dokázali plnit sny, třeba jako ten číšník v Brně na Bláhovce, který servíruje pivo na keramický pivní tácek ve stylové vestičce. Kdysi prý byl univerzitní profesor, ale vždycky snil o tom roznášet pivo. Na důchod si to splnil.
A čím chcete být v roce 2015 Vy?
