Tento způsob léta se mi asi zdá (letní povídka)

Konec školního roku. Nevím, jestli mám větší radost já nebo mé dvě ratolesti. Utéct od každodenní školní a rodičovské rutiny. K večeři si společně uděláme hambáče, dovolím jim loknout si piva, dobalím kufry a ráno hurá na tábor.

Na parkovišti pohladím autobus a s černým svědomím, že i já mám nárok si vydechnout, se plížím do práce. 18 dnů volna bez dětí. Co bez nich budu dělat? 

Přemítám o posledním dámském dýchánku s kámoškama. Už jsou to dobré tři měsíce, co jsme se neviděly. Šly jsme ke kartářce a prý nás čeká rok změn! Trefa do černého! 

Romanu vyhodili z práce, Jana počtvrté otěhotněla a týden nato od nás odešel Honza. Prý si to takhle nepředstavoval. Krize středního věku, nejspíš. Já spíš myslím, že kolegyně nízkého věku. Kluky si bere jednou do měsíce, byt nám platí, zatím to nějak zvládáme. To se mi teda splnilo měrou vrchovatou, pěkně děkuju. Snad ho to brzy přejde.

V odrazu vstupních dveří se leknu sama sebe. Pleť povadlá, vlasy odrostlé, ruce raději zatnu, abych se vyvarovala pohledu na své neupravené nehty. Nedá se svítit, musím se sebou něco udělat, když je ten rok změn.

V práci na recepci je to po třech letech rutina: hodit úsměv na vrátného, od poslíčka převzít poštu, udělat si kafe, roztřídit poštu, průběžně nakukovat, jestli je u šéfa volno a můžu za ním s dopisy. Najednou mi zrak padne na obálku s mým jménem. EVA - RECEPCE. Od dětí z tábora to být nemůže a žádnou poštu nečekám. Netrpělivě roztrhnu obálku místo abych použila nožík a v ruce držím vstupenku. Shakespearovské slavnosti, Romeo a Julie. "Honza", bleskne mi hlavou. S tlukoucím srdcem píšu svému ex-muži esemesku, že děkuji za lístek, ale nechápavá odpověď jasně značí, že ON to není. Rozhlížím se kolem a pátrám, kdo z kolegů by mohl být dárcem. Přece to musí být někdo, kdo ví, jak se jmenuju a že jsem z recepce. Poslíček je ucho, šéf má spokojené manželství, Eda na mě mrká, ale ten to nejspíš není. Při jeho šetrnosti by mi koupil tak maximálně chlebíček. Proč jsem tak nervózní? Nikdo se mi nelíbí, když si vzpomenu na ranní odraz ve skle, tak u mě taky není o co stát.

Mizím z práce co nejdřív, kadeřník - střih a barva, cestou manikúra-pedikúra pěkně dočervena, ať jsem sexy...Romeo a Julie? Ještě letní šaty, už dávno jsem si nic nekoupila. Kupuju žluté, vypadám v nich jako panenka na klíček, ale schovají břicho. A křehké panenky se chlapům líbí. Proč to vůbec řeším? Shakespeare. Představení je až za týden. Ráno vstávám a jdu běhat. Po roce. Funím jako lokomotiva, ale výsledek je překvapivý. Zářím. Plna euforie v nových žlutých šatech jednoduše zářím. Zářím i v odrazu lítaček ve foyer, zářím, když přebírám poštu a když mi kolegové chválí vlasy, nehty, šaty. Moje oči těkají z jednoho na druhého. "Kdo z nich by to mohl být, sakra?".

V pátek po běhání dorazím do práce a na pracovním stole, světe div se, srdíčko z mušliček. Takových těch krásných maličkých vroubkovaných. Co to má být? Ostřížím zrakem pátrám a přemýšlím, kdo měl v poslední době dovolenou a jestli byl u moře. Ještěže je víkend. Cestou musím hodit klukům pohledy na tábor, každému jeden, aby si nezáviděli.

Telefonuju kámoškám a na víkend svolávám babinec. Chválí mi vlasy, nehty, šaty a trochu mi závidí. "Ty máš tajného ctitele? Však už bylo načase...". Napovrch vyplouvá, co jsem tušila. Honza má jinou, ale teď, když mám jinýho i já, už mi to můžou říct. No jo, ale koho vlastně mám? Obávám se, že do středy to nevydržím."Co když se mi nebude líbit?", přemítám. Přinejhorším hned po představení půjdu domů.

Volný pondělní svátek si jdu zaběhat, ať jsem na rande ve formě a udělám si výlet na Pražský hrad, ať vím, do čeho jdu. "Kdy já tu vlastně naposledy byla?", žene se mi hlavou a vnímám své rodné město očima turisty. "Kdy já byla naposledy takhle úplně sama?". Zvonek telefonu mě vytrhne ze zamyšlení. Volá mi Romana, že v září otevírá květinářství. Udělala si kurz floristky a chce zkusit něco nového "než budem starý", dodává...

Že by na tom roce změn fakt něco bylo? V úterý volá Jana. To čtvrté miminko bude taky holčička. "Buď ráda", uklidňuju ji,"já mám dva kluky."

Středou proplouvám s nervozitou, oči na stopkách, uši nastražené jako čivava, abych případně zjistila, kdo z kolegů se chystá na Hrad. Nikdo nic. V tomhle vedru tak maximálně na pivo.

Vstupenku ve zpocené dlani, pomalu stoupám na Hrad, míjím Daliborku. Jestlipak i mě naučí nouze housti? Usazuju se na místo, z jedné strany starší manželé, zdvořile se na sebe usmějeme. Srdce cítím v krku s každým nově příchozím. A pak to přijde.

Vedle mě si sedá šéf s manželkou a svými rodiči. Na můj vytřeštěný výraz reaguje sdělením, že dcera odjela na tábor a tak mi její lístek nechal před týdnem na pracovním stole v obálce. Ještěže je už přítmí, červenám se a připadám si jako totální kráva. "AAAA, co ty mušličky?", koktám ze sebe. Otazníky v šéfových očích hovoří za vše. Cítím, jak mi vlhnou oči, zkouším to zamrkat, ale nedaří se. Natahuju a to jsou Romeo a Julie ještě oba naživu.

Já natahuju a nebe se zatahuje. V mžiku leje jako z konve, představení se zastavuje a návštěvníci se valí schovat. Moje žluté šaty se na mě lepí, lodičky mám durch, lístky, mušličky, všechno je mi jedno. Pátrám, kde přečkám liják, když v tom můj podpatek zajede mezi kluzké dlažební kostky Zlaté uličky a já se poroučím k zemi. "Z deště pod okap", bleskne mi hlavou trefné české přísloví. 

Najednou mi někdo podává ruku, vysvobodí mou botu a já už zase stojím pevně nohama na zemi. Pevně jenom chvilku, protože můj Superman mi vyrazí dech.

"Martin", představuje se vysoký sympaťák a do ruky mi vrazí růži.

"Já jsem Eva, těší mě", blekotám chaoticky, civím na růži a nechápu.

"Víš", ozřejmuje mi Martin situaci,"měl jsem tu mít dnes rande přes seznamku, ale nepřišla, tak jestli se neurazíš..".

"Ty balíš holky přes seznamku? Copak někdo jako ty to má zapotřebí", vyletí ze mě neslušně.

"Vidíš, dnes jsem měl štěstí a potkal jsem tebe. Doprovodím tě, jestli můžu." 

Všechno tak nějak přirozeně vyplynulo, mně se ulevilo a pěkně popořádku jsem to na něj vychrlila, od roku změn, karet, přes Honzu, lístek na divadlo i mušličky.

Přestalo pršet, sešli jsme po schodech na Kampu. Já ve svých mokrých žlutých šatech už zase zářila. Seděli jsme u Vltavy, koukali na neukázněné vlnky a začali se líbat, jako bychom spolu chodili odjakživa.

"Karty nikdy nelžou, fakt je rok změn. Musím si ho užít, než budem starý", pomyslela jsem si ještě. "To budou kluci, až se vrátí z tábora, koukat. A Romaně s Janou to hned ráno zavolám". Třeba mi vysvětlí, jak to bylo s tím srdcem z mušlí.