Loni jsem zveřejnila článek o situaci v Paříži jen krátce po samotných atentátech. Při častých pobytech v ČR mi je denně připomíná mé okolí, často "zblblé" mediální propagandou. Rok poté tu život běží dál skoro normálně.
Vystaveni jsme častějším bezpečnostním kontrolám při vstupech do školních zařízení, obchodů, administrativních budov, a samozřejmě i do turistických památek. Loňským článkem 48 hodin v Paříži z Paříže jsem sama sobě připomněla pocity bezprostředně poté a vzpomínala, jak se dal život po pohybu první pracovní den, v pondělí 16. listopadu.
Všichni trochu nabuzení, ostražití, ale občansky poslušní jsme poctivě vodili a vyzvedávali děti, které už "předtím" chodili samy, ukazovali jsme tašky v téměř každém větším obchodě snad kromě pekáren, případně odhalovali těla a pasy ukryté pod prošívanými bundami.
Zatímco u nás v Paříži běžel život v zaběhlých kolejích skoro jako dřív, média všech zemí se spojila a Francii - zemi, která je v oblasti turismu číslo jedna, pokud jde o počty návštěvníků a číslo dvě, jedná-li se o příjem z turistického ruchu - pomalu ruinovala. Odliv miliónu návštěvníků pocítily hotely, restaurace i cestovní kanceláře. Hotely se stoletou tradicí nepamatují tak nízkou obsazenost a snahy "přilákat turisty" jsou patrné v reklamách, a tipuji, že i otveření vánočních trhů na Champs-Elyssées letos už 11. listopadu je snahou přilákat více lidí. Jde především o movité turisty ze Spojených států a asijských zemí, jejichž odliv je markantní.
I přes dramatickou situaci zvládla Paříž jen dva týdny po útocích uspořádat obří konferenci o životním prostředí COP 21. Nicméně když už se přes vánoce situace jakž takž uklidnila, přišli atentáty v Bruselu a těžko někomu vysvětlovat, že je to 300 kilometrů daleko. Korunu všemu nasadil řidič kamionu v Nice v den největšího francouzského svátku dne 14. července.
Místo okurkové sezóny měla média tučné sousto a negativní a populistické články rozviklaly i spoustu mých známých, kteří si nebyli jisti, zda jet na výlet do Paříže je dobrý nápad. Moje snaha vysvětlovat, že se tu žije fakt normálně, je většinou marná, a těžko ignoruji dotazy, že prý stánky kebabů jsou na každém rohu či blbosti typu, že naše rodina je v Paříži bílou menšinou. Samozřejmě jsou čtvrti, jež jsou barevnější, ale to má téměř každé české město.
U nás v Česku vyvolaly atentáty ještě větší xenofobii a prohloubily rasismus, ač spousta obětí byla muslimského vyznání či jiné barvy pleti. Multikulti, která je s Francií spojena dlouhodobě z historických důvodů existencí bývalých koloníí i současných zámořských území, je tady v Paříži zcela běžná.
Občas se musím smát, když se ptám na spolužáky dětí a v dobrém použiji "rasisticky zabarvené" bubu nebo šikmoočka. Děti tyto rozdíly vnímají mnohem méně a s otazníky v očích mi tvrdí, že "Kejt přece žádná šikmoočka není". Děti tyhle rozdíly žijí a tak se toho "cizího", co my sami neznáme, jednoduše neobávají. A proč by měly, jde o nedílnou součást jejich všedního dne.
A Paříž dál žije koncerty, výstavami, jídlem a pitím. Včera se po roce otevřel koncertem Stinga i nešťastný klub Bataclan. Lísky se nedaly koupit ani když jsme se skoro hodinu před otevřením předprodeje přihlásili do virtuální fronty. Což je sice smůla, ale vlastně je to dobře. Lidé se ani přes teror, který se tam odehrál, nebojí. Nebojí se jít na koncert, jít na pivo a o to jde. Ukázat, že "my se vlka nebojíme".
Samozřejmě je mi jasné, že klub byl v tu chvíli nejstřeženějším místem v Paříži, a byl to spíš manžel, kdo otázku "jít na Stinga" nastolil, a já, musím přiznat, jsem trošičku zaváhala, protože, co kdyby? Ale nakonec jsem poctivě hodinu čekala, až na mě přijde řada. A NIC.
Ale to nevadí, v úterý jdeme na CURE, týden potom na PIXIES, a potom na MAGDALENU KOŽENOU.
Paříž PO stále žije.
