Včera jsme s manželem navštívili pařížský koncert skupiny Underworld, jejíchž píseň Born Slippy před téměř 20 lety proslavil film Trainspotting a každý z vás ji nejednou slyšel tak či onak zmixovanou. Lasery, rave, electro...Pohled na klub Casino, jež o půl osmé, kdy měla akce dle vstupenky začít zel téměř prázdnotou nás mírně děsil, a mnohem víc složení účastníků. Průměrný věk diváka 45 let? Pohled z balkonu na improvizovaný taneční parket odrážel nečekané množství pleší současných pade, šede-sátníků, image motorkáře v šátku střídala soudružka učitelka, přestárlá Popelka či manažer v kvádru, který si to na koncert namířil rovnou z ofisu. Co si říkají o nás, panebože? Oblíbená věta mého muže je, že "NIKDO NEMLÁDNEME". Mladí, staří - všichni jsme napjatě čekali...
Po hodině se parket zaplnil, balkonové ochozy ožily a koncert začal. Nebylo cítil marihuanu, jak tomu bývalo dřív, nikdo se opile napotácel a neodhaloval do půl těla, ale decetní klub se zahalil do dýmu, který probleskovaly nejmodernější laserové efekty a projekce a všichni ti dědci a báby začali "pařit". Kývat se do rytmu, hrozit, vlnit se...
Nevěděla jsem, jestli dřív koukat na skoro šedesátiletého zpěváka, jak křepčí či na souseda s vizáží Karla Černocha, který dračil tak, že jsem měla strach, aby nespadl balkon i s námi...
Bylo to super, klobouk dolů. Hudba prostě spojuje, to je pravda odvěká a já si vzpomněla na konec léta, pařížský festival Rock en Seine, kde jsem za bábu byla já.
Během festivalového večera jsem si při poslechu podivně ukňourané, ale temné písničky Portishead "Give me a reason to be a woman" osvěžila vzpomínku na první lásku, usoudila, že ze tří dnů festivalu mi bohatě postačí jeden. I tak mě z dlouhého stání bolela záda, bála jsem se dát si pivo či cokoli jiného, neboť fronta na zapáchající toitoiku byla nekonečná. Moje stížnosti byly taktéž smeteny oblíbeným: "NIKDO NEMLÁDNEME". Ale nakonec jsem si to užila.
Tudíž se vám všem, na které jsem včera zírala s pusou dokořán, omlouvám a přeji hezký víkend se slovy "VIVE LA MUSIQUE".
