Ach ta krušná rána - budík řinčí o 106, do práce se nechce, děti budit do zařízení, v rychlosti trojboj - snídaně, zuby, oblíct. Fáze číslo tři u nás žen často doprovázena i nahozením make-upu, aby se na nás dalo koukat.
Jenže všechno tohle se odehrává doma, za zavřenými dveřmi. Odložíme děti a do práce vcházíme možná s ne zrovna s oslnivým, ale s úsměvem, upravené, nalíčené, prostě jako do práce. Stejně tak kolegové - oholení, v oblecích či montérkách a uniformách.
A pak to přijde. Společný pracovní víkend strávený s rodinami, teambuilding či jiná outdoorová aktivita, trek s přespáním u domorodců, někdy stačí i staří známí, kteří přespí u Vás (a mají podobný pocit jako u domorodců).
Aktivity tohoto typu bývají spojeny s mnoha poznáními, ať už charakteru pozitivního či negativního. Já vždycky tvrdím, že společné akce mají kouzlo nechtěného v duchu pozitivním. Jsou od toho, aby člověk zjistil, že ty jeho děti jsou vcelku v pohodě a ten jeho partner je vlastně super i po letech. Taková pěkná rodinná utužení vztahů.
Při pracovně společenských akcích zase zjistíte, že ten suchar kolega v obleku s děsivou kravatou vypadá sexy v červeném polo tričku a navíc hraje dobře volejbal, neurotický podnikový doktor má vynikající smysl pro humor a kolegyně z kanclu odvedle umí krásně zpívat a hrát na kytaru. S pokročilou hodinou Vás nepřekvapí, že Váš šéf tančil závodně tango, a ten děda z vrátnice je homosexuál.
Ráno vylezete ze stanu, bivaku, chatky či z pokoje a najednou jste si tak nějak blíž i bez make-upu, kravaty a lodiček. Společně posnídáte a zůstane příjemný pocit obohacení. Alespoň pro mě. Mám tyhle rána s lidma hrozně ráda.
