Možná by nadpis "(Už ne tak) Mladí a neklidní" byl pro čtenáře poutavější, ale třeba si i vy rádi přečtete důvody, možná skutečné a možná taky zástupné, které mě přivedly k tomuto nejspíš neuváženému kroku, který si mohu
Po vysoké, doktorátech a nějakých těch stážích v zahraničí jsme se rozutekli do mezinárodních firem a institucí, bankovních domů a pojišťoven, neziskovek, do veřejného sektoru a státní správy. Znalost jazyků a práce s počítačem, otevírání hranic s Unií jako třešnička na dortu, to vše nás počátkem nového tisíciletí vyneslo na vlnu úspěchu. Mohli jsme si vyzkoušet různá zaměstnání, pozice, pověstná kolečka ve firmách. Z juniorních pozic jsme rostli, povyšovali a získávali k vědomostem či nevědomostem zkušenosti. Ty se cení.
Postupem času udělaly mateřské a rodičovské povinnosti z rozlítaných dvacátníků třicetileté vyklidněnce s hypotékou na krku, kteří si chtějí užívat dětí, klidu a pohody. Se zařazením dětí do vzdělávacích institucí a našem opětovném nástupu do zaměstnání jedeme na euforické vlně. Konečně zase mezi lidmi aneb sláva pracovnímu procesu. Rok se aklimatizujeme, zjišťujeme, že s opačným pohlavím se dá bavit i na jiná témata než jsou kroužky a školy našich dětí, vyrážíme do společnosti, za kulturou a gastronomií, zase se cítíme mladí a neklidní. Jen toho času a dovolené by mohlo být víc.
Jenže čas plyne, do firem přibývají nová "děcka", jak říkáme my Moraváci. Jestli umí jazyk a s počítačem už se nikdo neptá, to je samozřejmé. Máme pocit, že jejich dravost válcuje naše zkušenosti, dělá nám problém je učit nové věci a předat část našeho know how, aby nás náhodou z našich pracně vydobytých pozic či zlatých klecí nevytlačila. Čtyřicítka na krku a já mám pocit, že vlastně pořádně nic neumím, cítím se ohrožená a před sebou 20 let aktivního života. To je na kapitulaci a ustrnutí dost.
Sedíte v bance a nabízíte hypotéku, ale vlastně jste vždycky chtěli dělat ve školce? V kanceláři dřepíte za stolem a vzpomínáte, že ten rok, kdy jste učili angličtinu vás děsně bavil, ale dnes už byste si na to netroufli? Nedostali jste se na medicínu, tak je z vás úspěšný právník, ale lidské tělo vás pořád láká? Cvičitel aerobiku či masér by mohlo být ono, ale co by tomu řekli doma? Nějak je to v té práci pořád stejné a přitom je toho spousta na vyzkoušení. Každá práce může být fajn, pokud nás baví a děláme ji s láskou. Je to výzva, riziko a výsledek nejistý.
Změna je život a já to jdu zkusit. Dnes mi šéf podepsal výpověď se slovy GOOD LUCK. Každý je nahraditelný a litujeme většinou toho, co jsme v životě neudělali.
Z pařížské brblající úřednice možná za rok bude úspěšná průvodkyně, která vám s úsměvem na rtech ukáže, jak se u nás v Paříži otevírají ústřice. Krok první: průvodcovský kurz a zkouška. Okna vesmíru dokořán. Držím si (a vám) palce.
