Ráda sbírám lidi. S lidmi příběhy. Proto jsem neváhala, když jsem volný večer v Paříži mohla strávit s mlaďochy. Mě prostě baví se seznamovat s něčím novým, už odmala trpím strachem z toho, že mi něco uteče.
A tohle si nemůžu nechat ujít! Že prý už sedí v kavárně, tak je holt dohledám....Čechů je v Paříži poměrně dost a docela chápu ty, kteří se s Čechy nedruží a hledají si známé mezi Frantíky...čím starší, tím to jde hůř. Zrovna vstřícní Pařížané k nám cizincům nejsou.
Dorazím do kavárny, kde u stolečku nad konvičkami čaje sedí tři...my, Brňáci, bychom řekli, tři děcka..., ale ono by to tentokrát přišlo výstižné i Pražákům. U obsluhy objednávám další konvičku, což je zaskočí...konvičky v podniku mají pouze tři. Tři, které jsou již obsazené děckama...Dávám si kávu, což ještě přibarví můj věkový handicap.
V rychlosti se seznamuju, s holkama vykládáme karty, hoch, studující technickou disciplínu je z toho celý nesvůj, a já si uvědomuji ten rozdíl ve vyspělosti pohlaví u mužů a žen, který pozoruji už u svých dětí, a který, jak vidím, přetrvává i v době vysokoškolských studií.
Vybavují se mi moji rodiče, kteří v jejich věku zakládali rodinu a přebírali odpovědnost. Vtom mě dostihne jedna z odpovědí na studia obecně."Víš, studovat, to my můžeme, vlastně cokoli si vybereme, a tak studujeme, stipendia dostáváme, jazykově nás to vybaví...,ale pak nám táhne na třicet, máme tituly, ale ve skutečosti pořádně nic neumíme a zodpovědnost za to převzít nechceme."
Překvapuje mě jejich uvědomělost. Život není peříčko a každá mince má dvě strany. Moje generace byla do rodičů posunutá o pět, tak tahle holt bude o deset...
Když v tom začnou mladí polemizovat o tom, že jsou rádi, že zažili tu změnu režimu, neboť se narodili v roce 1990, 1991 a 1994 (sic!).
"Panebože", zděsím se v duchu, neboť mi děcka přišla jen o pár let mladší.
Debata pokračuje v duchu. "A ty dnešní děti, ony si to ani neuvědomují, ale mají všechno. Třeba každej den kindervajíčko. To my jsme měli jen jedno kindervajíčko za týden!"
Poslední lok kávy mi zaskočí, nezbývá než před "děckama" hanebně přiznat, že já v mládí ani netušila, co to vlastně kindervajičko je, natož mít jedno na týden.
Debata se chýlí, rychle zaplatím, a doma si do vyhledavače zadávám Kindervejce. Itálie, rok 1974. Uf, to jsem si oddychla. První vejce bylo dříve, než já slepice.
