Během posledního týdne se naše rodina změnila v záchrannou stanici. Zachraňujeme jak lidi, tak i zvířata.
Necelé tři kilometry od našeho domu je zřícenina hradu, kde se občas pořádají dětské tábory. A ani tohle léto není výjimkou. Někdy začátkem týdne jsem se válela u bazénu a pozorovala jsem tři malé holky, které už asi počtvrté míjely naši chalupu. Když po chvíli procházely kolem znovu, šla jsem se jich zeptat, jestli jen tak čirou náhodou něco nepotřebují. Holky ve věku 5 - 7 let, všechny bez bot, zato hladové. Vedoucí tábora udělali dětem bojovku, po skupinkách je vysadili na různých místech a děti měly za úkol dostat se zpátky na zříceninu. Bojovky jsou bezva, ale ne když se při nich poztrácejí děti. "Moje" holky dostaly rohlík a zpátky do tábora jsem je radši odvedla. Mám ráda dobrodružství, ale tohle bylo moc i na mě.
V pátek jsme našli u baráku tři mláďátka jiřiček. Utrhl se jim kousek hnízda a tihle ptáčíčci vypadli na zem. Okamžitě se rozjela záchranná akce. Vyrobili jsme "hnízdo" ze sena a šli na mouchy. Tohle mě vrátilo do dětských let, kdy jsme je chytali a dávali pavoukům. Za těch pár dní se ze mě stala mistryně světa v chytání much - do ruky. Ráno vstávám v šest, abych mohla jít krmit a musím říct, že je to makačka. Už začínám rozumět matkám, které říkají, že mateřská dovolená žádná dovolená ve skutečnosti není. Pozitivní je, že Franta, Lojzík a Tony dobře prospívají. Možná to bude taky tím, že mouchy nám nosí už i sousedé.
V noci ze soboty na neděli mě vzbudil štěkot našeho štěněcího a nějaké opilecké pořvávání. V duchu jsem si zanadávala a hned zase usnula. Ráno jsme vstávali na krmení ptáčíčků a za plotem nám stáli tři lidi, ukazovali na naše auto a křičeli "Auto ist kaput!" Naštěstí se ukázalo, že tím rozbitým autem nemyslí naše, ale to jejich. Dva chlapci a jedna slečna. A taky dva psi. Všichni z Vídně. Opilí, zhulení, bez mobilů a s autem, které mělo prasklou pneumatiku a z druhé už koukaly nějaké dráty. Samozřejmě neměli rezervu, hever ani podobné serepetičky. Zato měli kufr plný plechovek s pivem. Při té představě, že se mi v noci, někde na kraji světa a ještě ke všemu o víkendu, rozbije auto a já neumím řeč a nemám telefon, mi jich bylo líto. Vídeňáci tudíž dostali snídani, oběd, dali jsme si pár piv, vlastně i nějakou tu trávu a odpoledne jsme sehnali automechanika, který auto zprovoznil. I přesto zůstali ještě přes noc, udělali jsme večírek a bylo to moc milý. Doufám, že dobře dojeli.
Nepotřebujete taky někdo zachránit? Jestli jo, tak se ozvěte, jsme vám k dispozici.
P.S. Jestli někde tyhle Vídeňáky uvidíte, tak je moc pozdravujte!
