Nikdy jsem nebyla taková ta holka, co by nakukovala lidem do kočárů, rozplývala se nad dětma nebo na ně šišlala. Vlastně jsem byla přesvědčená o tom, že děti nikdy nechci, protože pořád prudí a něco chtějí.
A jak to tak bývá, vždycky je všechno trošku jinak, než si naplánujete. Takže já, která neuměla vařit, moje angličtina byla zlo a děti jsem nesnášela, jsem se rozhodla odjet do Británie jako au pair. Jela jsem přes agenturu, takže mě čekalo poměrně dost vyřizování. Podmínkou byl jakýsi pohovor, dvě doporučení od různých osob a nějaký dopis rodině, který měl obsahovat fotky s dětma. Samozřejmě jsem žádné fotky neměla. Jak asi, když jsem se dětem vyhýbala, jak jen to šlo? Tohle ale nebyl problém. Během jednoho dne jsem nafotila asi milion fotek s dětmi našich kamarádů. Jak jim čtu, houpu je na houpačce, hrajeme si na písku… Pokaždé jsme byli jinak oblečení, aby to vypadalo autenticky. Haha. Pak následovalo skypování s rodinami. Teda, vlastně jen s jednou. K mému překvapení si mě hned ta první vybrala.
Měsíc po tom jsem si sbalila svých pár švestek a vyrazila. Neměla jsem prachy na letenku, tudíž mě neminul autobus. Moc fajnovejch 20 hodin to bylo. Pak mě čekala cesta londýnským metrem, což bylo peklo. Strávila jsem tam asi hodinu a fakt myslela, že se odtud nevyhrabu. Naštěstí jsem to nějak dala a dokonce stihla vlak, který mě měl dovézt na místo určení, kde mě vyzvedla Lisa, moje nová anglická mamka. Lisa měla zpoždění, jako vždycky a všude, a já seděla asi hodinu na kufru, v dešti, kdesi v Anglii na nádraží.
Prvních pár dní jsem nerozuměla vůbec ničemu a pořád se usmívala jako debil. Na starosti jsem měla dvě děcka – Zaru, 8 let a Felixe, 6 let. Ještě tam byli dva starší kluci a každé dva týdny další dvě děti od Lisy. Já a šest dětí. Někdy jsem chcípala.
Dělala jsem takové ty běžné věci, jako byl odvoz dětí do školy, doprava na kroužky, nějaký ten úklid a někdy vaření. Nic složitýho, ale vzhledem k tomu, že jsem neuměla ani těstoviny, to byla fakt challenge. Žili jsme kousek od oceánu. Takže odpoledne a víkendy jsme trávili tam. Na surfu, na pláži. A bylo to skvělý.
Teď to bude znít pateticky, ale asi nejvíc mě překvapila ta ohromná láska, kterou jsem kolem sebe cítila. Hlavně malá Zee ke mně hodně přilnula. Já k ní vlastně taky. A to mě překvapilo ještě víc. Fakt jsem měla ráda dítě. Musím sebekriticky přiznat, že jsem jí taky trošku nadržovala. Ale víte co, holky musí držet při sobě.
Byla to nekonečně skvělá zkušenost. I když mě občas srali, že jo. Myslím, že každý by se měl na chvilku vzdát toho svého pohodlí doma a někam vypadnout. Možná, že vám to něco vezme, ale mnohem víc vám to dá. A taky si pak budete o něco jistější sami sebou. Já teda jsem.
