Vy všichni, kteří máte psa, to určitě znáte taky. Domů si přivezete malé štěňátko a jste pevně rozhodnuti, že z tohoto štěněte jednoho dne bude perfektně vycvičený pes, který poslouchá na slovo.
2. – 4. měsíc – Štěňátko první dny kňučí, proto spí u vás v posteli, ačkoliv jste si jasně řekli, že v posteli spát nebude. Nevadí, za pár dní si zvykne a začne spát v té drahé boudě, kterou jste mu koupili. Nezačne. Štěně si sice zvyklo, ale vy jste si zvykli taky a je vám líto ho dát ven.
Podle všech knih, které jste si pořídili, je třetí měsíc života nejvhodnější k tomu, abyste začali s výcvikem. Vám to ale přijde moc brzy, jen ať si štěně užívá. Na výcvik je času dost.
Na konci čtvrtého měsíce už slyší i na jméno. Teda, slyší na jakékoliv pazvuky, které zašišláte. Ten chudák asi ani neví, jak se jmenuje. Štěněti neustále vymýšlíte program, aby se náhodou nenudilo.
5. – 9. měsíc – Chcete, aby si štěně umělo alespoň sednout, proto vyrazíte na cvičák. Cvičitelka hrozně křičí. Nekřičí na psa, ale na vás. Tahle návštěva byla první a zároveň i tou poslední. Nenecháte na sebe řvát! A vůbec, proč by si měl váš pes umět na povel sednout?
Štěněti už program vymýšlet nemusíte, vymyslí si ho totiž samo. Přes noc třeba roztrhá fóliovník, na kterém si váš děda tolik zakládal, vyhrabe kytky, roztrhá prádlo, rozkouše mobil. Prostě se začíná dokonale seberealizovat.
9. – 12. měsíc – Štěně už neváží 5 kg, ale 30, a vy začínáte pociťovat jeho neustálé skákání. Začínají to pociťovat i vaši kamarádi a odmítají k vám chodit. Radí vám ještě jednou zkusit cvičák. Vy to ale odmítáte. Chcete mít psa, který má svou hlavu a ne nějakou cvičenou opičku!
Pes začíná šikanovat celou rodinu. Jediné, co jste ho kdy naučili, bylo štěkání na povel. Teď štěká, i když žádný povel nedostane. Štěká vlastně pokaždé, když něco chce. A věřte, že chce něco téměř neustále. Je taky hodně vytrvalý. Rád jezdí autem, a když se rozhodne, že chce svézt, vydrží hodiny sedět u auta a štěkat. Nakonec to nevydržíte vy, psa naložíte a jedete se projet.
