Moje nová kamarádka

Mám novou kamarádku, A. Začala chodit na mé lekce jin jógy, aniž by mi kdy řekla, jak a kde mě našla. Nějak prostě přišla a chodí dál. Pravidelně, tiše a přirozeně.

Po prvním sezení mi řekla, že konečně našla praxi, kterou hledala. Praxi bez cílů, bez výkonu, bez srovnávání, bez potu a výzev. Místo, kde může být prostě taková, jaká je. 🤍

A. přijíždí na svém skútru za každého počasí, tvář má rudou od větru, kabát vlhký od deště. A přesto se vždycky usmívá. Přijíždí trochu dříve, pro případ, že bychom si mohly před hodinou popovídat. A vždycky povídáme. A. často vytáhne z tašky malý dárek: čerstvé jahody z ranního trhu, tibetský modlitební mlýnek… něco, co mě ujistí, že na mě myslela 🤍.

Když začnou přicházet ostatní ženy na lekci jógy, A. si lehne na teplou podlahu a tiše povzdechne. Po celou dobu lekce má zavřené oči. Po několika nádeších se zdá, že se rozplývá v přítomném okamžiku. Slyším její dlouhé, pomalé výdechy, občasné tiché povzdechnutí. Je plně tam, sama se sebou. Někdy je snadné číst emoce, kterými zrovna prochází: oči se jí lesknou slzami, nebo má výraz hluboké přítomnosti a klidu. Vím, že naslouchá vnitřně, dotýká se něčeho tichého a pravdivého. Nakonec se pokloní, zašeptá „namaste“ a pomalu otevře oči. Naše pohledy se na okamžik setkají. Stačí to jako tiché potvrzení: zase se to stalo. Prostor mezi námi a v nás se vyplnil tichem.

Pak se A. zvedne a zmizí. Zůstane tam po ní takové zvláštní světlo. Někdy si přeji, aby zůstala o trochu déle, abychom si mohly povídat dál. Ale možná by to něco ubralo z ticha, které teď s sebou nese.Nevadí. Počkám do příštího úterý. 🤍

(Šanghaj, 17. března 2026)