Návštěva koupaliště (Něco ze šuplíku)

Já a děda s třemi malými kluky na koupališti. Já – ve třetím měsíci těhotenství s Františkem, v plavkách na mě asi byl zvláštní pohled. Nikdy jsem nebyla moc štíhlá a ve třetím měsíci těhotenství mám břicho zrovna takové, že je opravdu velké, ale ne tak, aby bylo jasné, že jsem těhotná. Kromě toho – tři děti – ta určitě není těhotná, ta je jenom po dětech tak tlustá.

           Děda už má přes šedesát, a i když moc miluje své vnuky i mě a snaží se mi pomoci, slunné letní dopoledne s třemi dětmi na koupališti ho prostě zmáhá.

  No a potom naši tři kluci. Než se člověk stačí otočit, nevidí ani jednoho. Celé dopoledne hlídáme tři dětské hlavičky, jestli jsou ještě nad hladinou. Na tomto venkovském koupališti dětské brouzdaliště nemají. Jenom jeden velký bazén pro všechny. Naštěstí na straně blíž k nám je mělký.

            Po nějaké době jsem zmoženě zvolila změnu programu. Na chvíli je zabavím jinak – jdeme si támhle ke vchodu koupit nanuky. Dávám si peníze do pouzdra k brýlím, beru dva starší kluky a vyrážíme směr pokladna. Děda zatím pohlídá Péťu. Nanuk mu samozřejmě taky přineseme. 

            U pokladny dlouze vybíráme nanuk a když se kluci konečně pro jeden rozhodli, otvírám pouzdro s brýlemi, abych z něj vytáhla peníze. A teď se to ozvalo: „Bum! A ... žbluňk!“ Co to mohlo být? Papírová padesátikoruna se naštěstí zachytila o okraj kanálu. Rychle ji sbírám, ale co to tedy bylo za žbluňknutí? Až teď mi to došlo. No přece jsi v tom pouzdře nechala i ty brýle! Své nové dioptrické sluneční brýle, které tedy stály rozhodně  několikanásobně víc než padesát korun. To snad ani nemůže být pravda!

Ten trapas! Já v těch strašných plavkách nad kanálem se dvěma dětmi, které řvou na celé kolo: „A kdy už nám maminko koupíš ten nanúúk? Proč se pořád koukáš do toho kanálůů?“ A prostě všestranně poutají pozornost kolemjdoucích k mé osobě, pokud ji dostatečně nepoutám já sama. 

A následně mě napadlo pohled na sebe ještě vylepšit. Klekla jsem na kolena, přiložila oko ke kanálové mřížce a nahlédla dovnitř. Dost dlouho trvalo, než jsem při pohledu ze slunce do tmy něco zahlédla – a navíc přece bez brýlí, že? – ale pak jsem je uviděla! Mé brýle! Neutopily se v hlubinách černé díry, ale se spoustou dalšího nepořádku plavaly na hladině. No tak to ještě není vše ztraceno. Vzpomněla jsem si, jak jsem ráno viděla majitele koupaliště čistit bazén takovou tou síťkou na motýly na dlouhé tyčce a vydala jsem se ho hledat. (Že já jsem si přes ty plavky něco neoblékla!)

Našla jsem ho naštěstí záhy – u nanuků. Je to tady celé rodinný podnik, jsme přece na vesnici. Vysvětlila jsem mu svou prekérní situaci, on si mě prohlédl od hlavy až k patě a řekl, že něco zkusí. Síťku na motýly mi ale nepůjčil.

            Za chvíli se skutečně objevil u kanálu a v ruce třímal staré rezavé hrábě. Oddělat mřížku kanálu a vnořit je do černých hlubin pro něho bylo dílem okamžiku. Ne jejich konci visely mé skvělé sluneční brýle. Pravda momentálně trochu zapáchající a obalené různorodým přírodním materiálem.

Než jsem je omyla na blízkých toaletách a zakoupila čtyři nanuky „Tom a Jerry“, zpráva o lovu brýlí rezavými hráběmi nás jistě předběhla na cestě k bazénu. Byla jsem hvězdou koupaliště.

U bazénu už to věděli všichni, jenom ne náš děda a Petřík. Děda měl totiž právě plné ruce práce, aby zamaskoval jinou zapáchající hromádku. Část se jí nacházela přímo v bazénu, no a zbytek na trávě mezi dekami dalších návštěvníků koupaliště. Petříkovi se chtělo kakat!

Dojedli jsme nanuky a na koupališti už nás teď opravdu nic nedrželo. Zlatá prosluněná zahrada kolem chalupy! Zaplavat si na ní člověk sice nemůže, ale co se týká klidu, má jenom samé výhody.