Co mi udělali komunisté?

Co mi udělali komunisté? Nebude to nic až tak strašného, anebo přece? Jistě, tatínek byl v roce 1968 vyloučený ze strany a já jsem tento údaj musela uvádět na přihlášku na střední i vysokou školu. Dědečkovi, který zemřel, když mi byl jeden rok, prý vzali podnik. Byla jsem ještě malá a nerozuměla jsem tomu.

Když přišla sametová revoluce a já jsem byla v prvním ročníku na vysoké škole, tak jsem běžela zvonit klíči na náměstí a pomáhala jsem ve stávkovém výboru. Už jsem tomu tenkrát rozuměla víc.            

Paradoxně teď, kolik to vlastně let po sametové revoluci, jako matka čtyř synů, mám jednu velmi osobní a jasnou odpověď. Tou odpovědí jsou moje děti.  Svou podobou se můj druhorozený syn už od narození dost lišil od svých bratrů. Jak mi potvrdil tatínek, tety i strýcové, fyzicky se velmi podobá právě tomu dědečkovi, který zemřel, když mi byl jeden rok. A jaké bylo naše překvapení, když už ve třech letech velmi hezky kreslil. Přesně rozvrhl kresbu na celý výkres a kreslil věci jasně technického charakteru, se všemi funkčními technickými podrobnostmi. I jinak byl všestranně velmi zručný.            

Ačkoli nejsem příliš ambiciózní rodič, který plánuje budoucí kariéry svých dětí, často mě muselo napadnout, jak by byl tento můj syn šťastný, kdyby ještě existovala dílna našeho dědečka.            

Byla to rodinná dílna na vitrážová skla. Navrhovali například okna na Petrově. Představuji si syna, jak se od předškolního věku motá starším členům rodiny v dílně pod nohama a naprosto přirozeně se od těch nejbližších lidí na světě učí všechny technologie a postupy a tvoří svá první dílka. Později by pravděpodobně bez problémů vystudoval školu s umělecko – technickým zaměřením a pokračoval v rodinné tradici.            

Školu asi stejně vystuduje, ale tradice tady nebude. Po revoluci vláda rodině vrátila zbytky dílny. Ruinu bez strojů. Ale to nejdůležitější už nám nikdo nevrátí. Know–how, které zemřelo spolu s dědečkem a jeho bratrem díky komunistickému vězení. Tatínkovi zůstalo pár kreseb a jeho sestřenice má doma jednu vitráž – dědečkovu absolventskou práci z umělecké průmyslovky.            

Až v této fázi života jsem naplno pochopila obsah mnoha historických románů, kde se podniky dědily z otce na syna. Jistě mnohdy s problémy, když nešlo o toho správného syna, který měl pro podnik srdce. Ale právě na tomto systému vyrostlo bohatství třeba Spojených států amerických!            

Komunisté toho našemu národu jistě vzali mnohem víc. Tohle je jenom jedna tenoučká nitka, kterou utnuli někdy před sedmdesáti lety. Ale ten její roztřepený konec se vysmívá naší rodině ještě teď.

P. S. Syn právě dočetl. Je mu deset let, lesknou se mu oči a ptá se: „A kde je ta dílna?“ Mám strach, že si vezme boty a vydá se ji do tmy hledat.