Mezi něčím a "něčím"

Jak praví klasik - "Jsem ateista - díky Bohu!" Já jsem též ateista, jsem spíš fatalista, věřím na osud. Ale posledních pár dní mám pocit, že bych měla přece jen ten fatalismus nějak přehodnotit......

     Posledních pár dní mám pocit, jakoby se vše točilo a nějak "plulo" okolo mé maličkosti. Jak jsem napsala, jsem fatalista, věřím na osud a nikdy by mně nenapadlo, že budu doslova a do písmene "čumět do blba" a přehodnocovat v sobě víru, osud, náhody a podobné věci.....nechápu, leč je to pravda a zkusím Vám to sem, milí čtenáři, poctivě napsat. Protože když Vám něco a někdo během 24 hodin zachrání třikrát život, musíte nad tím přemýšlet...

     V první řadě jsem šla do krámu. Máme vietnamskou večerku pár kroků od baráku a s vietnamci tam prodávajícími dobré vztahy. Měla jsem po chřipce, zabalila jsem se tedy do pár triček, navrch mikinu s kapucí a šla jsem. Nakoupila jsem si a viděla, že jak vždy chodím zkratkou po trávě, tak tam jí zrovna sekali. Dobře, vzala jsem tašky a půjdu normálně po silnici. Narazila jsem si kapuci a jdu a navíc jsem skoro hluchá, vlivem rýmy a zahlenění po chřipce úplně hluchá. Jdu. Najednou mne někdo strašlivě praštil do ramene, ale strašlivě. Upadla jsem na zem, tašky se rozletěly, nákup všude možně, já se válela na zemi v rozmoklém bahně, kolem prosvištělo  Porsche řízené nějakým debilem, konsternovaně jsem se dívala za tím autem, to auto narazilo do sloupu vysokého napětí, zkrátka havarovalo, řidič vylezl, ale kapota zdemolovaná. Nic, o čem by se říkalo v hlavních zprávách....

     Ten sloup, to jsem mohla být já. Kdo do mne vrazil, kdo mne odstrčil, nevím. Když jsem se šla koupat, našla jsem na pravém rameni obrovskou podlitinu. Když jsem se po tom, co jsem upadla, rozhlížela kolem, nikde nikdo opravdu nebyl a to auto to být nemohlo, to právě projelo kolem, až když jsem byla na zemi.  Doma jsem o tom dumala - napadla mne jedna věc . "děda" - můj dědeček, který umřel v 48 letech, když mi bylo šest. Když jsme před rokem dávali do hrobu babi, hrob se musel vykopat, že, a s ním i děda, tedy jeho pozůstatky. Já jsem šla jen jednou se podívat, jak pokračuje kopání hrobu a hrobník mi řekl, ať jdu pryč. Říkala jsem mu - "ale co, mě to nevadí, já se jen podívám..." a tam byla taková papírová taška a v ní byl děda. No, tedy, co z něj zbylo. Hrobník šel na cigáro a já se podívala dovnitř....zbyla z něj jen stehení kost a kus lebky, temeno a čelist. Klekla jsem si u té tašky a bylo mi všelijak...ne, že by mi bylo na zvracení nebo tak, to vůbec,  já viděla prostě dědu, kterého jsem si vůbec nepamatovala - řekla jsem mu" "tak ahoj", pohladila temeno a šla si po svých. Z toho noční můry fakt nemám a tak přemýšlím - nebyl to děda,, co mne tak nešetrně odstrčil, abych nestála v cestě rozjetému autu? 

      Další hodně divná věc se stala, když jsme nechali uspat Amálku, kočičku mojí. To už bylo před měsícem, psala jsem to na blog také. Měla v zadeli ledviny, veterinář jí uspal u nás doma, nemuseli jsme jí nikam vozit nebo jí stresovat cizím prostředím, odešla v klidu, tiše a mezi námi. Brečela jsem snad týden, strašně mi chyběla a chybí. Měla takový zvyk spát mi v nohách na peřině a já jí opravdu cítím, jak tam tlapká, točí se dokola a tzv. "šlape", že v polospánku jí tam opravdu cítím. Prý je to reakce svalstva nohou, které je zvyklé na to,  že tam kočka posledních deset let spala, bylo mi řečeno. Že u nás doma Amálka nestraší.

     Dobře, řekla jsem si a nechala to být. Amča měla také zvyk budit mně hlazením packou se  zataženými drápky po tváři. Upekla jsem krásnou sekanou, vyndala jí z trouby a dala vařit brambory. Byla jsem unavená a "že si jen tak na chvíli lehnu" odebrala jsem se s čajem a časákem do postele. A usnula jsem tvrdě, velmi tvrdě. Chrápala jsem tak, že jsem absolutně zapomněla na brambory......a najednou Amálka...já vím, že to byla ona - něco mne šimralo a hladilo na tváři a něco mokrého (čumáček její) mi vráželo do nosu.... v polospánku jsem se po ní ještě laškovně ohnala a říkám "Amčo, ty jedna..." a najednou mi to došlo - všude smrděl plyn, vyvařená voda od brambor, brambory spálený na uhel a už začaly hořet, mohla jsem se udusit nebo vyhořet nebo nevím....nebýt Amči......já tomu pořád nerozumím.....je někdo, kdo nás varuje? Kdo nebo co se o nás stará? A proč?

     Slíbila jsem tři příběhy, tak poslední je taky věc, kterou nechápu. Když jsem byla malá, cca 3 roky, mámě se zdál sen. Byla celá vyplašená, že prý nade mnou lítal upír a vykloval mi uši a byla tím snem posedlá celý týden, pak se uklidnila....Ještě pak popisovala, jak se bála "jááá kráva blbá, to jsem vás vyděsila, seděl Petrušce na rameni a kousal jí do ucha....to bylo strašný, tak se na mně nezlobte"...No a Petruška - čili já - ve třech letech týden po tom mámině snu o "upírech" jsem byla s tátou na pouti a on mi tam vystřelil v takových těch "válečcích", jak si vytáhneme štěstí atd....náušničky visací na klipsnu a řetízek, kočičí zlato. Dovedl mne domů, já parádnice....a najednou . přilétla straka. Straka.

     A začala klovat do mých nových náušnic, rvala mi řetízek, prý jsem řvala tak strašně, že si mysleli, že mne budou muset odvézt do nemocnice...ta straka byla ochočená, sousedů, ulítla jim, šla po všem, co se blýskalo. Ale jak se mohl mamině zdát týden před sen, že mi upír vyklove uši? Jak je to možné?

      Vážení, já nad tím radši lámu hůl. Někdy nás prostě zachrání vyšší síla, někdy sny, někdy mrtvá kočka.... jsou věci mezi ¨"nebem a zemí", nad kterými zůstává rozum stát. Alespoň já se opravdu zamýšlím nad tím, co se to vůbec stalo....

     Krásnou středu přeje vaše Petra.