O strachu

Strach je hodně zvláštní emoce. Brání nám vidět svět barevně, nutí nás házet lidi do jednoho pytle... a vůbec z nás dělá ty, kterými nejsme. 

Strach - slovo nejčastěji skloňované v souvislosti s uprchlickou vlnou. Nutí nás nafukovat problém, zveličovat až do gigantických rozměrů a věřit historkám o uřezaných hlavách, uprchlické vlně organizované jako byznys a taky o tom, že je to jen zástěrka pro islámský stát, aby nám sem posílal jednoho teroristu za druhým a aby do pěti let byla celá Evropa islámská. Nic na tom nemění ani fakt, že proudící masy uprchlíků jsou problém, a ještě nějakou dobu určitě problémem budou, nemají jídlo, nemají kde být, snáší neuvěřitelně (ne)hygienické podmínky, a dost možná budou chtít obracet kolemjdoucí na islám, nebudou chtít pracovat... V podstatě jako kterékoli kočující etnikum, které se dostalo na území, kde už byla zažitá pravidla a nějaká ustálená forma soužití.

Strach ale brání komunikovat jedněm - pro zjednodušení "vítačům" a druhým - pro zjednodušení "odpůrcům" v klidu, slušně a bez zbytečných emocí. A ten strach je na obou stranách. U té větší skupiny, odpůrců, je to ten strach nastíněný výše - "oni nás tu pozabíjí nebo zotročí, ženy znásilní a donutí nosit burky a z dětí si udělají bojovníky s vymytými mozky", nebo aspoň "kvůli nim není na zdravotní péči pro naše děti, nejsou peníze na domovy důchodců, devastují místa, kde vznikly uprchlické tábory, zavlekli nám sem nemoci..." Ano, to může být pravda - ale nic z toho neplatí plošně, na úplně všechny, dokonce ani na většinu z nich. Vítači mají naopak strach, že nepomáhají dost, že nezvládnou zachránit všechny - a kvůli tomu strachu nevidí a nejsou schopni akceptovat částečně oprávněný, ale z velké části jen uměle vyvolaný a dokonale intenzivně živený strach odpůrců.

Kde jsem v tom celém já? Nechci říkat očekávané "někde mezi", i když je to stejně pravda. Vnímám, že těm lidem, kteří sem přišli, je třeba pomoci, že je tu přece nenecháme zemřít, ale na druhou stranu i to, že pokud my bychom někam putovali - aha... plahočili se... jako uprchlíci nebo emigranti, a to koneckonců není tak dávno, co tomu tak i bylo, přijali bychom pravidla a řád země, která by za to na oplátku přijala nás. A odmítám si nechat vnutit kterýkoli z těch dvou strachů - nevěřím tomu, že zemřu, budu zotročena, prodána, znásilněna... vinou uprchlíků, stejně jako nevěřím tomu, že budu míň člověk, míň dokonalá a mít menší hodnotu, když veškeré mé konání nebo jeho podstatná část nebude směřovat k pomoci uprchlíkům a přesvědčování okolí, že pomáhat se jim musí.