Mami...

"Mami, a kdybych se nenarodil vám, komu bych se narodil?" 

"Ty ses ale musel narodit nám, jinak bys to přece nebyl ty."

"No já vím, ale kdybych se narodil třeba tetě, to by přece šlo, když je to tvoje sestra?"

"Stejně bys to nebyl ty. Přesně takový, jaký seš. Vidíš, že i brácha je jiný, i když je taky náš. Ale narodil se jindy, už jsme měli tebe, a proto ani on není úplně stejný, jako ty."

"A mohl se teda brácha narodit někomu jinému? Když není stejný jako já?"

"Taky ne, protože pak už by to zase nebyl on."

"A mami, proč jsem se narodil prvně já a brácha až pak? Proč jsem se nemohl narodit druhý já?"

"No asi jsi mohl, ale prostě se to stalo tak, že ty jsi první a brácha druhý."

"A vy jste to tak chtěli?"

"Ne, my jsme nevěděli, jaký kdo z vás bude. My jsme vám jen vybrali jména, zbytek byl pro nás překvapení."

"Aha. A proč jste nám vybrali jména?"

"To tak rodiče dělají."

"A proč to rodiče dělají?"

"Děťátko se musí nějak jmenovat, a protože samo ještě nemluví a nemůže si vybrat, dělají to za něj rodiče."

"A mami, kdyby děťátko mluvilo, tak si může jméno vybrat samo?"

"Asi by mohlo, ale děti neumí mluvit, když se narodí."

"A už se někdy stalo, že mimino mluvilo, když se narodilo?

"Myslím, že ještě nikdy."

"Hm. A mami, nemohli jste počkat, až vám řeknu, jak se chci jmenovat?"

"Nemohli, protože jsme pro tebe potřebovali spoustu dokladů hned, když ses narodil. Tobě se nelíbí, jak se jmenuješ?"

"Ne."

"A jak by ses chtěl jmenovat?"

"Jako brácha."

"Brácha má hezčí jméno?"

"Jo. A narodil se v lepším měsíci. Proč já nemůžu být on?"

"O tom jsme se přece už bavili. Protože pak byste ani jeden nebyli takoví, jací jste."

"A mami..."

Telefon. Volá spoluautor malého zvědavce. Už dlouho jsem zvonění neslyšela raději, než právě teď. Doufám, že hovor bude dost dlouhý na to, aby si potomek mezitím našel jinou zábavu a dal mi zase vydechnout před další smrští zvědavých otázek.