Jak jsem začala běhat

Proč běhat, když z toho bolí nohy, potíme se u toho, nemůžeme popadnout dech a jsme ošklivě rudí? Proto! :)

"Ne ne, s tím na mě nechoď, já jsem astmatik, já běhat nemůžu..." Takovou mantru jsem říkala všem, kteří běhu propadli, komukoliv, kdo jen naznačil, že bych se měla rozběhnout - a doběhnout šalinu nebo zdrhajícího potomka byl vrcholový sportovní výkon, ze kterého jsem se dlouho vzpamatovávala a potřebovala regeneraci jako zasloužilý maratonec.

Pak jsem ale přece jen podlehla diktátu módy a pokusila se vyběhnout. Skončilo to fiaskem, ale protože jsem sebou vzala manžela, který je po operaci kolene, svedla jsem svůj rychlý návrat z trati  na jeho indispozici... a zase si drtila dál a dál svoji mantru.

Uběhly další dva měsíce, vyšel na mě doprovod potomka na trénink.. no a protože jsem už roupama nevěděla co bych, oblékla jsem se do kraťasů, trika a botasek, a rozhodla se, že vyběhnu. Probudila jsem chytré aplikace v chytrém telefonu, svázala si vlasy - a šlo se na to. Byla to tedy víc chůze než běh, ale ono to normálně šlo... ani jsem nevěděla jak a měla jsem v nohách 7 km, z toho 2,5 běhu. A aby toho nebylo málo, druhý den jsem si trasu o 1km natáhla a celý ten 1km byl běh. A už jsem byla jasná... další den jsem vyrazila pro běžecké boty, můj drahý mi pořídil držák na mobil, abych ho nemusela nosit v ruce, a i když jsem pomalá, už jsem taky běhna - a můj muž je na to pyšný.

Je to víc než tři měsíce a počet km, které jsem za tu dobu uběhla, několikanásobně převýšil všecky kilometry naběhané za celý předchozí život (a poupátko v rozpuku už zrovna nejsem). Plíce ještě nepřestaly protestovat a občas je můj dech opravdu hodně slyšet, a zlozvyku mezi během chodit jsem se zatím taky nezbavila, ale až tak mi to nevadí, ani to, že jsem celkem pomalá běhna. 

No a aby toho nebylo málo, mám za sebou i svůj první závod. Už před startem jsem si nebyla jistá, jestli to, do čeho jsem se pustila, je dobrý nápad - a v průběhu závodu od 2.km přemýšlela, jestli to vůbec můžu doběhnout - nicméně, dala jsem to. Bolely nohy, bolely průdušky, ale i tak jsem ještě asi 200m před cílem vydolovala - nevím kde a nevím jak - poslední zbytky sil a dala si sprint, při kterém jsem i předbíhala ostatní. To byl panečku adrenalin! A byť jsem pak byla zralá na infarkt a na zvracení, únava odešla, endorfiny zůstaly. Jako holka soutěživá nemůžu sice moc hledět na výsledek, ale porazila jsem sama sebe - a patří mi to. Příště - si to klidně natřu zas, a pokud to natřu ještě někomu dalšímu, jedině dobře.