Napsané je to perfektně. I takové životy lidi žijí...

Hodne ze zivota. Chybi tu komunikace a prace na sobe, na vztahu? Kdo vi...

Vím, že takovýchto osudů jsou tucty, ale já je nechápu. Stále je třeba něco řešit: Výchovu dětí, péči o nemocné rodiče, pomoc s vnoučaty... A vždy člověk cítí, že je moc dobře, že jsme na to dva, i když mnohdy máme na věc rozdílný názor.

Letos v létě jsme oslavili zlatou svatbu. V kostele jsme měli mši, vnučky četly přímluvy, vnuk hrál na varhany, dokonce nám složil Svatební pochod, který nám zahrál.

Na obrazovku počítače jsem si dal jako pozadí fotografii, jak s manželkou vystupujeme z auta starého 80 let, kterým nás děti nechaly dovézt. Měl jsem před tím na počítači fotografii nemotorného telete, která se manželce velmi líbila a nemohl jsem ji vyměnit. K této výměně dala souhlas.

Naprosto Vám rozumím, zažila jsem to... tedy bez psychiatra a bez dopisů. ... u nás ono soužití vedle sebe nefungovalo... bylo pak ještě hůře.... Ale už je nezměrně líp... ba co líp, skvěle. Držte se.

Jsem ráda, že jste to zvládla. Za mě - text není autobiografický...

Hezké a nutí to k zamyšlení, což je úžasné. Děkuji Vám. Někdy nechápu, proč jsou některé články tak nízko hodnocené a neoceněné. Hezký den.