Jak jsem se ztratila... I.

Ztratit se dá kdekoli. V lese, ve městě, v bludišti... Ale taky v životě, ve vztahu nebo sama sobě...

Jsme spolu krátce. Tak krátce, že mám chuť ho líbat a objímat pořád, když jsme spolu. Nemusela bych ani jíst, česat se, čistit si zuby – všecko je ztráta času, když jsem s ním. I on by mě nejraději nepustil z náruče a krásně se kvůli němu oblékat nemusím… nejraději mě má nahou.

Jsme spolu trochu déle. Některý večer na mě už jen pokradmu kouká přes monitor notebooku, ale pořád ještě je hodně těch, kdy se k sobě tulíme, smějeme se spolu a bavíme se o tom, co bude dál.

Máme děti. V noci moc nespím a on se stěhuje z ložnice. Chodí přece do práce a musí se vyspat. Zabírá si pro sebe budoucí dětský pokoj. Ráno odchází do práce, vrací se večer. Společně sníme večeři, já mu vyprávím, co děti, on mi občas řekne, co je nového v práci… Ale spát odcházíme každý jinam. Někdy ho přepadnu u něj na gauči a někdy na mě mrkne, abych se vrátila do obýváku, až uložím děti, ale těch chvilek je míň a míň. Mám pocit, že mě nechce.

U snídaně mu nechávám vzkaz: „Líbím se ti ještě? Máš mě ještě rád?“ a napjatě čekám, co on na to. Nic. U večeře si zase povídáme, co děti, co práce… a víc nic. Na druhý den se odhodlám k odvážnému kroku. Děti už nejsou malé, tak jedu koupit postele a zařizuju jim aspoň provizorní pokojíček. A zase čekám, co on na to. Nic. Řekne, jak je to hezký a večer jde spát ke mně do ložnice. Čekám, kdy mě obejme, kdy mě políbí, chytí za ruku… a nakonec to udělám já. Milujeme se, ale připadám si hrozně. Jako bych si vynutila něco, co si nezasloužím, na co nemám právo. Potichu brečím a nemůžu usnout. On vedle mě klidně oddychuje a semtam zachrápe. Je mu to jedno. Já jsem mu jedno.

Zůstává v ložnici, ale nedotýká se mě. Já už taky nic nezkouším. Pocit ponížení je silnější než touha. Zatím. A tak čekám, až mě obejme, pohladí, políbí… Trápím se, ale nikdo o tom neví. On to nevidí a nikomu jinému to neřeknu. Stydím se. Stydím se, že nepřitahuji svého muže, že se mnou nespí. Brečím taky čímdál míň. Nic mě nebaví, ani domácnost, ani práce. Na 100% funguju jen okolo dětí, ale bez radosti, bez nadšení. Jako robot.

První si toho všimne máma. Bojí se, že jsem začala pít, tak mě pozoruje. Brzy zjistí, že nepiju vůbec. Pozoruje mě ještě víc. Na nic nepřijde. Chodí okolo mě jak kolem malovaného hrnku, týden, měsíc… Stav v ložnici je pořád stejný. Pak to řekne. „Měla bys někam zajít. Vypadáš hrozně.“ „Kam myslíš, na plastiku?“ snažím se vtipkovat, ale ona se nedá. „Ne, k psychiatrovi. A půjdu klidně s tebou.“ Brečím. Poprvé, co jsem dospělá, před někým druhým, kdo to vnímá. A rozhodně ne naposled.

Je to rok, co chodím k psychiatrovi. Pořád ještě čekám, než usnu – ale už ne na to, že mě obejme nebo pohladí – ale na to, že přijde. Spí teď ve své pracovně a skoro už se mnou ani nevečeří. Na radu psychiatra mu píšu dopis. Dlouhý, přepisuju ho čtyřikrát. Pak mu ho nechám na stole a čekám. Zase.

Na co vlastně? Proč být každý večer doma? Jednou ráno mu oznámím, že jdu večer cvičit a on musí zůstat s dětma. Zvedne oči, ve kterých vidím stopu údivu. No, možná ji tam spíš vidět chci. A tak jdu. Stoupám si úplně dozadu a připadám si hrozně. Vůbec mi to nejde, vypadám jako dřevo. Ale na konci hodiny jsem příjemně unavená a vím, že za týden půjdu zase. A ten další zase, i ten po něm. Už nestojím úplně vzadu a nejsem největší dřevo ze všech a dokonce čas od času jdu s pár holkama na kávu. Víno nemůžu, beru antidepresiva. A doma už nic nečekám.

Píšu další dopis. V něm navrhuju, že zůstaneme spolu, než děti vyrostou, ale spíš jako bratr a sestra. Zase ho několikrát přepisuju. Chci, aby byl úplně bez emocí. Jako on. Aby ho pochopil. Nechápe. Ale reaguje. Prý mi taky napíše. Zítra. Ale já už nečekám. Ani na něj, ani na jeho odpověď.