Jak jsem se nacházela... III.

Věci najdeš a máš je. Nemůžeš najít ztracený knoflík jen napůl. Sebedůvěru ale můžeš nalézat dny... a klidně i roky.

Z divadla se pomalu stává pravidlo. Chodíme aspoň jednou za měsíc a cvičit každý týden, mezitím ještě občas na kolo. Hlídá máma, ale občas nechávám děti doma i s ním, když přijde včas z práce domů. Komunikace je stále pod bodem mrazu. Chodíme okolo sebe, jako bychom každý žili v jiném světě a nemohli se potkat. Sdílíme domácnost, máme spolu děti… Ale jsme si jedno. Ne jedno tělo, jedna duše, jako to bylo na začátku. Jedno jako úplně fuk.

„Nejsi ty pryč nějak často?“ překvapí mě najednou otázkou, když už ji vůbec nečekám. „Zdá se ti, že ano?“ opáčím a přemýšlím, proč se ptá. „No, asi ne, já vlastně nevím.“ A tím je rozhovor u konce. Po dlouhých měsících první, kdy se nebavíme o dětech nebo o penězích. Říkám to mámě a ona se zasměje: „Mohl by si myslet, že máš chlapa, třeba by ho to probralo.“ Vrtá mi to hlavou. Vážně by si to mohl myslet? A vadilo by mu to vůbec? Nedokážu říct. A zjišťuju, že tohle mi jedno není.

Chodím teď jinak oblékaná a jinak učesaná, všímají si toho i kolegyně v práci. Donese se mi, že tam už se šušká o tom, že jsem nějaká jiná, že toho chlapa asi musím mít. Směju se tomu, ale je mi fajn. Je vidět, že je vidět, že mi je líp, a užívám si to.  

Pak si toho začnou všímat i kolegové. Semtam se někdo zastaví u mého stolu, což se předtím dlouho nestalo, tu a tam se zeptají, zda nechci třeba kávu nebo s něčím pomoct. A já to odmítám. A ještě těžší level nastane, když mi někdo řekne, jak mi to sluší. To bych nejradši zmizela, utekla, propadla se do země a vůbec nebyla, jak nevím, co mám dělat. Dlouho mě nikdo nepochválil a já vůbec nevím, co s tím. Ale když jsem sama, večer doma v posteli třeba, tak si to přehrávám a funguje to líp, než všecka antidepresiva. Že bych přece jen byla krásná? Aspoň trošku… Že bych … Že by mě mohl někdo vnímat jako ženu? Uf. Že bych se tak ještě mohla vnímat já sama?

„To si piš,“ řekne mi kamarádka, když jí přehrávám svoje noční monology. „A já přesně vím, jak na to! Příští sobotu si zařiď volno a nikomu nic neříkej.“ A je to jízda, vážení. Zatáhne mě do kadeřnictví, na nehty, na kosmetiku… A domů se vrací někdo úplně jiný. Máma si třikrát sundá a znovu nasadí brýle, děti kolem mě nadšeně poskakují… A já se hrozně těším na pondělí, že teď už nebudu chtít utéct ani se schovat – ale užiju si to, jak mi to sluší, protože mi to slušet bude a já to vím.

V neděli jdu s mámou a dětmi na vycházku a stavujeme se v pizzerii. „Jé, ahoj, jsi to ty?“ zdraví mě muž za pultem, táta synova spolužáka. „Jsi nějaká jiná. Moc ti to sluší.“ Ty jo… cítím, jak rudnu, ale baví mě to. „Děkuju,“ odpovím s úsměvem a máma na mě povzbudivě mrká. Objednáváme si a já si po letech připadám, jako žena. Dokonce jako krásná žena.

Pondělní rozruch v práci ale nebyl nic proti tomu, co mě čekalo odpoledne. Před školou. „Tak jsem si říkal, jestli nezajdeme na kávu, co ty na to?“ Otáčím se, nevěřím, že to někdo mluví se mnou. Mluví. Vyčkává a já nevím, kam s očima, co s rukama. Toto se mi ještě nikdy nestalo. „No, můžem. Někdy,“ vypadne ze mě nakonec, chytám syna za ruku a utíkám. Doslova. „Tak se budu těšit,“ slyším ještě za sebou.

Máma si mne ruce. Prý jí to bylo jasné hned, jak na mě včera koukal. Ale já se bojím. Nejsem zvyklá mluvit s muži, natož s nimi jít sama na kávu. Ale nakonec jdu. A netrvá to ani moc dlouho. Asi po týdnu. A pak znovu a znovu… Obě moje strážné andělky jen vidí, jak rozkvétám, jak mi najednou někdo stojí za to trávit hodinu před zrcadlem a usmívat se na sebe přitom. A já úplně zapomněla řešit, že nemám právo být šťastná, že na mně nezáleží a že si nic nezasloužím. Žiju.