Jak jsem se hledala... II.

I hledat se dá cokoli. Ztracené brýle - to jde bez brýlí obzvlášť těžko, ztracené sebevědomí - to jde bez sebevědomí ještě hůř... 

Přestala jsem čekat cokoli. Přestala jsem mít právo se smát, právo mít radost, právo se na něco těšit. Nezasloužím si úspěch, nezasloužím si pochvalu, nezasloužím si lásku. Všecko, co dělám, má smysl i beze mě, udělalo by se i beze mě, já jsem jen nástroj a kdybych tu nebyla já, nebo až se na mě nebude vztahovat záruka, klidně přijde nějaký jiný.

Sama pro sebe jsem zemřela a je mi to jedno. Lhostejnost je nakažlivá, ne že ne, když jsem jedno svému muži, jsem si jedno i sama. A můžu za to sama. A dobře mi tak.

Probouzím se jen díky lékům. Jen díky lékům jsem schopná jíst a starat se o děti. Nic víc. Je mi fuk, co si obleču, jestli mi to sluší, jestli mám odrostlou barvu na vlasech, jestli nenosím pořád dokola totéž oblečení. Nežiju. Přežívám. Možná dokonce jen vegetativně existuju. Ani moc nemyslím. Myšlenky na to, jak jsem hrozná, mě bohatě zaměstnávají a nepustí mi do hlavy žádné jiné.

Trápím se, trápím, ale nepřemýšlím nad tím, koho potkám, říkám si – jen ať teď proboha nikoho nepotkám. Ať se mě nikdo nezeptá, jestli mi něco není, jestli něco nepotřebuju. Nevím. Nepotřebuju a dejte mi pokoj, proboha!

Máma se ptá. Ptá se vytrvale stejně tak, jako já ji vytrvale odmítám. Ptá se ségra, tu posílám bez skrupulí … do háje. Vulgarismy mi ani teď nejdou přes pusu – aspoň něco mi zůstalo, co mi není jedno. Máma mě donutí změnit psychiatra. Aha – že by chyba nebyla jen ve mně?

Konečně vidím, jak jsem poslední dobou přibrala, jak se zadýchávám do schodů – co s tím teď? Vyrážím znovu cvičit a znovu mi to nejde. Tentokrát setrvávám vzadu déle a vedle mě se usazuje paní, tipuju, že jí bude tak o pět, sedm let víc než mně. Je stejně nemotorná jako já, ale je jí to jedno – jinak jedno, než mně, tak nějak radostněji – směje se tomu a je na ní vidět, že si i přesto pohyb užívá, i když nestíhá, i když se při stoji na jedné noze opírá o špičku druhé – naopak, jakoby se smála, jak cvičitelku, která je vepředu, převezla, že si tu vzadu vesele švindluje a ona ji nevidí. Přistihnu se, že se směju s ní – ale švindlovat si nedovolím…  Nemůžu přece.

A najednou spolu sedíme na kávě, smějeme se, jako bychom se znaly roky. Wau. Začínám se těšit na cvičení i kvůli ní, člověku, který se neptá, neřeší a baví se se mnou právě proto, jaká jsem. „Co kdybychom šly příště místo cvičit do divadla?“ vypadne z ní jednou. Zděsím se. „Do divadla? Nemám co na sebe a nebyla jsem tam už snad sto let!“ „No a, tak příště vyrazíme na nákup a do divadla potom.“ A víc se o tom nebavíme. Pouštím to z hlavy, jako něco, co se jen tak plácne, aby řeč nestála, ale stejně mám konečně pocit, že si možná – taky – někdy – jednou – konečně – něco zasloužím.

Za týden zvonek o hodinu dřív, než obvykle vyrážím cvičit. „No kde to vázne, jede se nakupovat!“ „Kam?“ „Nakupovat. A kam, to nech na mně. Hlídání máš do desíti.“ Mrkne, a za ní se vynoří máma. Ani se nestihnu divit, že se ty dvě znají, to mi dojde až v autě, a už frčíme.

Holčičí nákupy. Kdy já to naposledy zažila? V minulém životě, v tom, na který si už ani nevzpomínám, jak je to dávno, o kterém už ani nic nevím, aby mě to nebolelo. Domů se vracím s plnou taškou věcí a vím, že za týden jdeme do divadla. Máma se už zase nabídla, že pohlídá – a já? Já už zase na něco čekám a těším se na to. Strašně moc, protože to vypadá, že i na mně záleží.