... a jak jsem se našla IV.

Najít se může přes bariéru sebe samé trvat pěkně dlouho. A někdy se to nepodaří ani za celý život. Většinou ale naštěstí ano. Doufám :).

Usmívám se a je mi fajn. Sedím v kavárně u stolku a naproti mám chlapa, kterého zajímám. Povídáme si a usmíváme se na sebe a už delší dobu jsme i milenci. Nejsem na to pyšná, ale ani si to nevyčítám. Kvůli němu mi stojí za to být krásná, přemýšlet, co si vezmu na sebe, i lhát doma a tvrdit, že chodím cvičit, do kina nebo jen tak – s kamarádkou. Tedy – stálo by mi za to lhát, kdyby to někoho zajímalo.

Neberu antidepresiva a s psychiatrem už řešíme jen to, co bude dál. Zatím to vypadá tak, že od manžela neodejdu, kvůli dětem. Pořád se míjíme, jedeme každý po své koleji, tu a tam si dáme přednost a tu a tam si zamáváme, naše občasné rozhovory se točí jen kolem peněz a dětí.

Už dlouho jsem neslyšela, že mám jiného chlapa. Okolí si zvyklo, že jsem jiná, že se směju a já zas na to, jak je fajn být středem pozornosti. Jen máma, kamarádka a samozřejmě on vědí, jak je to doopravdy. Nemůže za to, že jsem jiná, díky tomu si mě všiml, ale může za to, že mě baví taková být a že se mi chce věnovat čas sama sobě.

Nevím, jestli s ním chci žít. Jsem do něj zamilovaná, ale jsme oba úplně jiní. Úplně jinde. Společné máme to, že se potřebujeme, abychom si naslouchali, abychom se uklidnili, abychom se líbali, dotýkali, mazlili a milovali. Nejsem přesvědčená, že to stačí. Že mi stojí za to rozbít rodinu. Beru si všecko, co mi to dává, a snažím se neřešit, jestli je to tak úplně správně.

Neřeším, ale najednou mám potřebu řešit to doma. Ptám se manžela, jestli mě měl vůbec někdy rád, jestli ve mně vůbec kdy viděl ženu, která by ho vzrušovala. Neodpovídá hned. Asi to neumí, tak mi píše e-mail. V něm je, že jsem vždycky byla moc tichá voda. Že jsem o sebe přestala dbát, když přišly děti. Že byl doma binec a v tom se mu tulit ani milovat nechtělo. Že, že, že… že za všecko si můžu sama. Čtu to desetkrát a nevěřím vlastním očím. Chce se mi řvát, chce se mi ho zbít… nakonec mu odepisuju. Stručně, krátce, zda si všiml, kdy se tohle všechno stalo. Neví přesně, ale prý to tak bylo od začátku. Aha.

Vím, že tohle byl můj poslední pokus o vysvětlení. Ne o záchranu vztahu, který už dávno neexistuje. Nechci zpátky roky, kdy jsem se kvůli němu nesnášela a chtěla umřít. Chci být taková, jaká jsem teď. Píšu mu, jako už asi před rokem, že zůstanu vedle něj, ne s ním, že s ním počítám pro děti, ale ne pro sebe. A že bych byla moc ráda, kdyby se aspoň dětem víc věnoval. Odpověď tentokrát přichází obratem. „Došlo mi, že jsem ti ublížil a nevím, co udělat, abys mi odpustila. Neumím už být jiný, ale mám tě rád a chci být s tebou.“ Hm. Já už naštěstí umím být jiná.

Zasloužím si mít se ráda, můžu si dovolit myslet sama na sebe a můžu mít úspěch. A ano, můžu chtít dělat lidem okolo sebe radost, ale všecko, co dělám, musím dělat v první řadě kvůli sobě. Protože jen na sebe samou mám stoprocentní vliv. Jen za sebe jsem zodpovědná a jen pokud budu já sama se sebou v pohodě, budu v pohodě i pro ty, na kterých mi záleží. Trvalo mi dlouho na to přijít, skoro jako objeviteli, který objevuje a objevuje a nakonec se svého objevu ani nedožije, ale zvládla jsem to. A po zbytek svého života už budu prostě žít – a těším se, jak si to užiju.