Všechny cesty končí v Benátkách

Přišla nenápadně. Ani nezaklepala. Nezeptala se, zda může vstoupit, zda je vítána či očekávána. Jednoho běžného nedělního večera byla opět tady - má stará známá touha cestovat. Žíznivá posedlost rozpoutávající oheň mé fantazie a udržující mé nitro v podivně slastném napětí, jež mi neumožňuje myslet na nic jiného než na dálky. Touha zaplavující každičkou píď celého mého těla od konečků prstů na nohou až po poslední vlas na hlavě. Touha, jejíž žár může uhasit jedině kladná odpověď na otázku - kam tedy nyní? Tak kam? Řekni mi kam? "Chceme-li přes noc dosáhnout čehosi pohádkově jedinečného, co se všemu ostatnímu vymyká, kam půjdeme? To je přece jasné." (Thomas Mann, Smrt v Benátkách)  

DO BENÁTEK!

Iluzivního místa známého z četby, z televizních obrazovek či ze studia umění a historie. Města, jehož jedinečný tvar a barvy dokážou rozhořet naši fantazii, dokážou nás přimět jej milovat a zároveň i nenávidět. Města, které dokázalo učarovat Marca Pola, Shakespeara, Franze Kafku, Richarda Wagnera a dokonce i takového svůdníka, jakým byl Casanova. Pro ty všechny a pro mnoho dalších se stejně jako  pro mně Benátky na kratší i delší chvíli staly útočištěm i vězením. Moment - vězením? No ano, vězením. Benátky jsou totiž místem, kde ztratit se a najít lze v tak krátkém časovém úseku, že snaha organizovat a plánovat se již velmi brzy projeví jako naprostá ztráta času a energie, kterou je v tomto případě rozhodně lepší věnovat samotnému městu než hledání té údajně "správné" cesty. Ta totiž v Benátkách de facto neexistuje.

Když jsem se jednoho nedělního zimního večera zcela impulzivně rozhodla cestovat na vlastní pěst, tedy vůbec poprvé sama, a za cílovou destinaci si vybrala údajně jednoho z nejromantičtějších míst na světě, slýchávala jsem, že jsem se dočista zbláznila. Na konci února + sama + do Benátek! Tobě snad něco spadlo na hlavu! Upřímně - s blížícím se datem mého odletu narůstaly i mé pochybnosti, zda to skutečně byl dobrý nápad. Co když mě někdo unese, znásilní či zabije... Co když spadne letadlo... Co když ... Zatraceně, ať jde ke všem čertům to hloupé co když. Na reinkarnaci ani minulé životy nevěřím. "One day you will wake up and there won´t be any more time to do things you´ve always wanted." (Manuscript found in Accra by Paulo Coelho).

Chci se tedy na smrtelné posteli povzdechnout a říci si, co kdyby... Ne! Proto let´s go.

Jak do Benátek?

Do Benátek létají pravidelné nízkonákladové lety společnosti Wizzair. Cena zpátečních letenek se zpravidla pohybuje okolo dvanáctiset korun českých. Tato letadla přistávají na letišti Treviso, vzdáleném od samotných Benátek zhruba hodinu jízdy autobusem. Autobusy společnosti ATVO stojí přímo před letištní halou a navazují na jednotlivé lety, kterých na letišti Treviso není zase tak mnoho. Proto se nemusíte bát, že byste po zbytek vaší cesty zůstali trčet na letišti či si museli zaplatit nelevné taxi. Zpáteční jízdenky pro cestu autobusem stojí 13,- EUR.

Osobní zápisky z cest: Ječící děti v letadle, resp. v jakémkoliv jiném dopravním prostředku --> nejefektivnější antikoncepce, která jako bonus dokonale umocňuje už tak negativní pocity z povahy věci stresujícího a strach nahánějícího cestování letadlem. Přidá-li se k tomu hodinové zpoždění způsobené hustým sněžením a nemrznoucí směs na palubních okýnkách, která brání v jakémkoliv výhledu v průběhu celého letu - jako bych se z letadla potřebovala někam dívat; na světě je situace jako vystřižená z katastrofického hollywoodského filmu. Paráda.

Letištní autobusy vás přes Ponte della Liberta dopraví až na Piazzale Roma, zde však jejich cesta končí. Pokud se totiž říká, že všechny cesty vedou do Říma, v Benátkách naopak všechny nebo alespoň některé cesty končí. Po Benátkách je tedy možné přepravovat se pouze a nejlépe pěšky (ani jízdní kola nejsou zrovna nejvhodnějším dopravním prostředkem s ohledem na značné množství mostů a schodů) či loděmi nejrůznějších typů a tvarů. 

Většina návštěvníků Benátek získá svůj první a někdy i poslední a vůbec jediný dojem z tohoto jedinečného města z paluby některého z vaporret plujících po Canalu Grande. Nejinak tomu upřímně bylo i v mém případě. Vždyť, jak napsal Thomas Mann ve své Smrti v Benátkách, přijet do Benátek po zemi je jako vejít do paláce zadním vchodem. Do Benátek je proto skutečně nejlepší vstoupit lodí. Kromě pro turisty cenově únosných vaporret lze přitom využit i služeb tzv. lodních taxi či již tradičních benátských gondol.

Tip: Plavba z Piazzale Roma do samotného srdce historického centra k Piazza San Marco, během níž se vám Benátky neváhají ukázat v celé své kráse, trvá několik desítek minut a bez pochyby stojí za to ji absolvovat, i kdyby vaše návštěva měla trvat jen několik málo hodin.

Labyrint uliček - nekonečné toulání se může začít

Měla jsem štěstí. Ubytovala jsem se v malém hotelu na Calle Fiubera, nacházející se ulici od Piazza San Marco. Ideální poloha pro začátek mnohahodinového bezcílného toulání se tím jedinečným labyrintem úzkých uliček a mostů, které i přes množství turistů mnohdy vypadají jakoby zapomenutě a zcela opuštěně.

Zprvu jsem se opravdu snažila mít alespoň nějaké ponětí o tom, kde se právě nacházím. Velmi brzy jsem však pochopila, že má snaha předem si naplánovat cíl cesty či dokonce celou trasu a následně se jít do puntíku držet, je naprosto marná. Nešlo to. A tak jsem se přestala snažit a nechala jsem se unášet a pohlcovat náhodou. Protože právě a jen díky ní, více i méně dobrovolnému bloudění a četným zacházkám jsem poznala pravou tvář Benátek. Prošla křížem krážem napříč celým ostrovem a spatřila jeho často tak rozdílné stránky. A když už jsem místy propadala panice, začalo se smrákat, ulice se vylidňovat a já nevěděla kudy kam, z labyrintu ztracenosti mě vyvedly výrazné žluté nápisy umístěné na některém z nároží, ukazující cestu ke styčným bodům Benátek (Piazza San Marco, Rialto, Piazzale Roma apod.), či ochotní místní, kteří si - jak mi bylo řečeno - už na vyděšené tváře ztracených turistů zvykli. A tak jim rádi ukážou cestu zpátky, i když to pro ně samotné mnohdy znamená nemalou zacházku.

Osobní zápisky z cest: Samota na cestách je vskutku originálním a jedinečným zážitkem umožňujícím poznat nejen navštívené místo, ale i sebe samého. Jedinou nevýhodou je, že pokud nejste stejně jako já nadšenými fotografy, bude vám chybět osoba, která by za vás ony cestovatelské zážitky zvěčňovala. I přesto však díky této cenné zkušenosti od teď již téměř výhradně (minimálně po Evropě) preferuji cestovat osamotě.

Rada: Cestujete-li sami, pište si deník. Ale vážně. Nevadí, že vám slohovky ve škole nikdy nešly. Že z vás zřejmě nebude druhá Rowllingová či nezískáte Nobelovu cenu za literaturu. Nepotřebujete talent. Stačí vám jen tužka, papír a plná hlava myšlenek a zážitků, a tu, věřte či ne, ať už chcete nebo nechcete, na cestách zcela jistě mít budete. I když se vám to nyní zdá jako hloupá rada, možná vás jednou tato kupa následně sepsaných cestovatelských myšlenek více než překvapí a potěší.

Padova a Verona

Výhodou zdánlivě "osamělého" cestování je - jak překvapivé - mimo jiné to, že si vlastně můžete dělat, co chcete. Když tedy při svých ranních toulkách zjistíte, že jste se čistě náhodou zcela nedobrolně dostali až do blízkosti benátského vlakového nádraží Santa Lucia, odkud vyjíždějí vlaky například do zhruba 40 kilometrů vzdálené Padovy či do zhruba 70 kilometrů vzdálené Verony, vůbec nic vám nebrání spontánně  (nejlépe však s platnou jízdenkou) do některého z těchto vlaků nasednout.

Cesta do Padovy trvá 30 až 60 minut dle typu vlaku. Cena zpáteční jízdenky běžným vlakem stojí 7,- EUR.

Cesta do Verony obyčejným vlakem trvá dvě a půl hodiny a stojí 15,- EUR.

Na každou z těchto cest je vhodné si vyčlenit zhruba jeden celý den. Rozhodně však není nutné někam pospíchat. Města se se všemi svými turistickými lákadly dají obejít pěšky bez jakéhokoliv chvatu. 

Postřeh na okraj: Možná za to může Hollywood se svým filmem "Letters to Juliet", možná za to může až příliš americky, tj. kýčovitě a bez kultury působící a zjevně předražený obchod se suvenýry nacházející se jen pár metrů od Juliiny sochy, či skupina vřískajících italských puberťáků, kterých byl v době mé návštěvy doslova plný "dům", nebo žvýkačky na zdi, která ani zdánlivě nepřipomínala (a je to tu zase, zatracený Hollywood) zeď nářku s "Letters to Juliet"? Možná to bylo vším tím i mnohým dalším dohromady. Zkrátka a jednoduše, přesto, že Verona byla vskutku nádherná, Casa di Giullietta pro mě byla zklamáním. Ne řekněte sami - přijde vám snad romantické nalepit rozžvýkanou žvýkačku na x staletí starou zeď a napsat na ni X + Y forever? Že ne? Tak si představte desítky, možná stovky takových žvýkaček na oné x staletí staré zdi. Romantika jako hrom.

Osobní zápisky z cest:

• Proč se v cizině zdá dokonce i krabicové víno chutnější, sýry lahodnější a káva silnější? 

A když už zde byla zmínka o kávě, právě v Itálii se naplno rozvinula má neutěšující závislost na velkém "amerikánu", pro jehož pravidelnou několika denní dávku bych obrazně řečeno i zabíjela. Získat jej však v Benátkách byl doslova nadlidský výkon. Rozhodně nejsem fanoušek Starbucks či McDonald´s řetězců. V Itálii se však ukázalo, že právě tyto řetězce jsou snad jediným místem, kde dokážou utišit můj kofeinový deficit a poskytnout mi ne malé nebo dvojíté pidi presso, ale opravdu velké černé kafe bez cukru a mléka. Jen na okraj - v celých Benátkách je jen jediný McDonald´s. Haleluja - svět se ještě do čista nezbláznil.

• Proč se v cizině obsluha usmívá a netváří se ani trošku naštvaně, dotčeně či uraženě za to, že vás "musí" obsloužit?

• Číst si v Benátkách o smrti není vůbec morbidní.

Chci si zapamatovat ten pocit, když s knihou v ruce usedám na lavečku na Molo Riva degli Schiavoni poblíž Piazza San Marco - kolem mě proudí davy cizích lidí - jeden jazyk se mísí s druhým - moře šumí - nohy mě bolí - lodě odplouvají - odněkud z dálky je slyšet halekání italského prodavače - lodě připlouvají - západ slunce se blíží - tváře mi hoří - jsem šťastná.

• Do Benátek v converskách aneb kdo nerad chodí, ať doma sedí.

Blonďatá Evropanka vs. japonský turista

• On: "Slečno, můžu se s vámi vyfotit?"
  
• Ona: "Se mnou?"
  
• On: "Víte, my takové slečny doma nemáme. Tak můžu?"
  

--> jak vznikla má první fotka s Japoncem. 

• australský bonus:
  

Cestovat = poznat spoustu zajímavých lidí z nejrůznějších koutů světa.

• Já, Češka: "Prosím tě, jede tento vlak do Verony?"
• Ona, Australanka: "Doufám, že ano. Ty jedeš taky do Verony?"
• Já, Češka: "Ano. Cestuješ sama?"
• Ona, Australanka: "Teď už ne. Cestuju spolu. A btw - jsem Jess."

--> jak dvě lonely girls z opačného konce světa našly - byť i jen na krátkou chvíli - společnou cestu a řeč.

• A já bych ještě někam jela...

 ***

Stačí jen jeden jediný impuls, neurčitý, nepředvídatelný, který v nás probudí touhu po dálkách, po cestách, z nichž by již v jiném případě nebylo návratu. Touhu uniknout... (Thomas Mann, Smrt v Benátkách)

Inspirováno:

Benátky. Německo: MAIRDUMONT GmbH & Co. KG, 2008.

KROUTVOR, Josef. Benátky. Concordia: Praha, 1992.

MANN, Thomas. Smrt v Benátkách. Euromedia Group: Praha, 2005.