Na jednu noc Popelkou

Která z žen by si alespoň na jednu noc nechtěla připadat jako Popelka. Z kouzelného oříšku vylousknout krásné šaty. V kočáře dorazit do královského paláce a zde protančit střevíce s pohádkovým princem.  No dobře, šaty – i když krásné – jsem z kouzelného oříšku nevylouskla. Žlutý taxík, který mě nikoliv do královského nýbrž prezidentského hradu dovezl, měl do kočáru též daleko. A jestli si pod protančenými střevíci s pohádkovým princem lze představit i ukopnutý podpatek od tance s českými vojáky, tak už to vypadá, že za sedmero horami a řekami, tedy v Praze, žila, byla jedna malá dívenka, která se alespoň na tu jednu noc proměnila v Popelku.

Na plese Ministerstva obrany České republiky konaném na Pražském hradě jsem se skutečně ocitla skoro jako od popela umouněná Popelka. „Co děláš dnes večer?“ Už je to zase tady – přesvědčování. Ne, nenechám se. Tentokrát žádné trajdání, popíjení a následné dospávání další prohýřené víkendové noci. „Nezlob se, ale dnes nikam nepůjdu. Jsem ještě v práci a totálně grogy.“ „To je škoda, chtěli jsme tě pozvat na ples na Hradě.“ „To je od vás hezké, ale,“ moment řekla na Hradě, jako na Pražském hradě, „půjdu ráda.“ „Super, za deset sedm na nádvoří u stráží.“ Za deset sedm, fajn, to je… za tři hodiny. Už za tři hodiny. Do háje, co na sebe. Nemám šaty, nemám boty a co ty vlasy a obličej. Do háje, do háje a ještě jednou do háje. Nestíhám.

Čas - 15:00 – vycházím z práce směr město. Plán je jasný – dát si spravit boty, koupit si plavky, vyzvednout si boty a vyrazit domů.

Čas - 17:30 – jsem doma. Plán - sprcha, šaty, jedny boty, druhé boty, opět první boty. Nebyly lepší ty druhé? Nebo ty první? Kašlu na to, boty jak boty a první jsou bez tak lepší. Doplňky, kabelka… Nemám kabelku! Nepanikař, dýchej, je to jen ples, jasně jen ples, ale kde, na Pražském hradě, tam asi s igelitkou nepůjdeš, mysli, holka, mysli, přeci tady musíš nějakou pidi a šik plesovku mít. Mám! Haleluja. Co teď?

Čas – 18:15. Super, nalíčím se v taxíku. Horší než teď už to stejně nebude. Nechápu, jak jsem to všechno stihla, ale... „Na Pražský hrad prosím,“ nadšeně na taxikáře zaječím. Připadám si děsně důležitě. A doufám, že jsem doma vypnula žehličku na vlasy…

Nesnáším, když se mi vybije telefon, zrovna když jej nejvíc potřebuji. Naštěstí taxík na místo dorazil včas, stejně jako můj doprovod. Teď jen - odložit si v šatně, rychle upravit drobné nedostatky – taaak - projít bezpečností kontrolou. Ne, pánové, já teroristka skutečně nejsem. A pod šaty žádné zbraně neschovávám, respektive ne ty střelné.

Připadám si jako ve snu. Španělský sál. „No pááááni,“ ujede mi. Hlavně zavři pusu, opakuji si. Nekoukej na všechno, jako bys to viděla poprvé. No a co, že to poprvé skutečně vidíš. Chovej se slušně a nepij – znáš se. „Pro pána krále, támhle je prezident!“

Sály i chodby doslova praskají ve švech. Stoly jsou plné nejrůznějšího jídla a pití. „Ne, ještě nesmíte jíst,“ upozorní mě číšník, „nejprve státní hymna a poté jídlo.“ Dobře tedy - hezky se narovnat, trošku vyprsit, ale jen trošku, zvednout bradu, zatáhnout břicho – taaaak. Paráda. Slyšet státní hymnu ve Španělském sále je vskutku velmi působivé. Tak a teď to jídlo. „Ne, ještě nesmíte jíst, až po projevu pana prezidenta,“ opakuje mi káravě tentýž číšník. No dobře tedy…

Projev skončil – ufff! A teď si dáme, co? Hmmm, čokoládové fondue…  Ne, děkuji, držím dietu. Dietu? Opravdu? Ale no tak - řve ve mně mé vnitřní já - kdy jindy budeš mít příležitost nacpat se na státní účet k prasknutí? Pro jednou tedy, odpovím mu. Luxusní! Ta pistáciová zmrzlina je prostě luxusní. A co teprve sýry, dortíčky, kaviár… Bude mi špatně. Bude mi hodně špatně.

Hodiny odbíjejí třetí hodinu ranní. Ministři, generálové, velitelé misí, malí i velcí, méně i více důležití hosté, ti všichni postupně všichni jeden po druhém odcházejí a s nimi i já. Střevíčky – mám. Podpatky – jeden chybí – tak přeci jen jsem jako ta Popelka, pomyslím si. I když princ mi nějak chybí. Ale to nevadí. Za sedmero horami a řekami se přeci žije navěky a šťastně i bez prince…